Dědictví po bývalém manželovi aneb překvapení od tchyně
Jako by nestačilo, že jsem měl za ženu alkoholičku, dostal jsem k ní do balíčku péči o její matku. Jsme rozvedení už deset let. A nebylo to jen kvůli jejímu pití, ale taky proto, že její nervy byly kolikrát dost vratké a hádky jsme měli opravdu často.
Přerušili jsme veškerý kontakt už dávno. Naše společná dcera, Karolína, se provdala a žije v Olomouci. S matkou se nebaví, otec v jejím životě taky nefiguruje. Kdo by stál o matku notorickou alkoholičku? Ani dcera neprojevuje snahu se s ní vídat.
Jednou v neděli ráno mi zazvonil telefon a přinesl špatnou zprávu bývalá manželka zemřela. Nebylo nikoho, kdo by se postaral o pohřeb, tak jsme to s dcerou vzali na svá bedra. Vše jsme zařídili, dali jí slušné poslední sbohem.
Jenže zůstala ještě stará, nemohoucí tchyně. Co s ní? Kdyby alespoň byla příjemná, ale ne to byla povaha sama o sobě. Za všechny roky, co jsem ji znal, dělala akorát potíže.
Tchyně obývala domek na okraji města, v Šumperku. Po pohřbu se Karolína vrátila ke své rodině do Olomouce a péče o mrzutou babičku zůstala na mně.
Co mi zbývalo? Jezdím za ní několikrát týdně, nosím jí nákup ten nikdy není podle jejích představ, ale sní všechno do posledního kousku. Nasekáno dřevo, uklizeno. Není to lehké, ale nemohl jsem ji tam prostě nechat napospas. Člověk přeci nenechá bezmocného člověka na holičkách.
Tak to šlo tři měsíce, když jednoho dne odešla i tchyně. A vida, v závěti mi odkázala ten její dům i celkem slušnou sumu v korunách, co naspořila za život. Tak vypadá vděčnost.
V životě jsem se naučil, že někdy se slušnost vyplatí, i když od toho vlastně nic nečekáte. Možná zkrátka nikdy nevíte, jaké překvapení na vás čeká, když se zachováte tak, jak by se slušelo a patřilo.