V poslední době začala moje maminka žít sama. Rozvedla se s tátou, můj bratr s ní chvíli bydlel, ale pak si našel Renátu a odstěhoval se k ní. Takže si mi začala stěžovat, že je v tom velkém domě sama, že se bojí a je jí smutno. Chce si s někým povídat. Bylo mi jí líto, a tak jsem jí nabídla, aby zkusila bydlet se svojí sestrou. I ta je totiž sama. Jenže mamince se ten nápad moc nezamlouval. Prý v našem věku už si na sebe dvě ženské těžko zvyknou.
Když se bratr odstěhoval, mamka začala jezdit za námi. Tu a tam, někdy na víkend, někdy jen tak ve středu, když jsme po práci vyflusaní. Vždycky ji vítáme s otevřenou náručí, jsme rádi, že přijela. A taky za ní jezdíme, kdykoli je chvilka. Když jedeme na chalupu za příbuznými do Litomyšli, bereme ji samozřejmě s sebou. Děláme, co můžeme, aby se necítila tak opuštěně.
Všechno klapalo až do chvíle, než jsme s mužem měli syna. Po mém návratu z porodnice navrhla maminka, že u nás zůstane, že prý mi pomůže s miminkem. Argumenty měla přesvědčivé. Dlouho jsme to s Ondrou převalovali v hlavě a nakonec souhlasili. A je fakt, že pomohla hodně obstarávala malého, vařila, prala, prostě paráda. Jenže nám nedošlo, že u nás zakotví téměř natrvalo. Jsou to už dva měsíce a ona nejeví nejmenší snahu se vrátit domů. Naopak začala uvažovat, že by byt pustila do podnájmu, že přece není rozumné, aby taková nádhera zůstávala prázdná, když může vydělávat peníze. No, není ta ženská podnikavá?
S Ondrou jsme za její pomoc opravdu vděční. Bez ní bychom se snad rozpadli. Jenže už začínáme být trochu unavení z její permanentní přítomnosti. Chceme mít někdy klid. Máma je v důchodu, nikam nechodí a pořád je doma. A ještě vylepšuje byt. Třeba dneska: přestavěla kuchyň. Že to prý bude praktičtější. V našem dvoupluskáčku je i bez toho těsno. Navíc tu teď fakt nemůžeme běhat nahatí, což mi vadí možná víc než Ondrovi. Všechno hodnotí, všechno komentuje. A začala mi radit, jak bychom měli utrácet a kde naopak šetřit. Ondru peskuje, že nepomáhá dost. Prostě babička jak vystřižená.
Zkoušela jsem už s mámou mluvit upřímně. Snažila jsem se vysvětlit, že mladá rodina potřebuje svůj vlastní prostor. Jenže ona má jasno: přece je normální, že se rodiče zapojí. Bez babičky je to výchova na houby, když je mimino. Prý jsme nezodpovědní, když to chteme sami zvládnout. Furt nechápe, že už je trochu navíc a občas nám leze na nervy. Je mi jí líto, že je sama. Ale taky bych ráda někdy byla sama já.
Mě přitom nenapadlo ji rozvádět s tátou. A že by si mohla najít nového chlapa? No, jak bych to nikdy neříkej nikdy Ale jen ať mu dopředu řekne, že umí skvěle předělávat kuchyně.