A proč si brát hypotéku, když můžeme mít vlastní byt?

Dobré zprávy

Včera jsem seděl na lavičce s jednou sousedkou a ta plakala. Říkala, že je hrozné jít do domova důchodců. Vzdát se dobrovolně. A to vše kvůli slovům její dcery.

Sama si ji vychovala, bez manžela. Ovdověla brzy a vše musela zvládnout sama. Její dcera vyrostla jako rozmazlená princeznička.

Od malička byla zvyklá, že maminka za ni vše zařídí. Dávala jí poslední korunu, kupovala jí vše, co chtěla. Oblékala ji jako panenku. A aby ji mohla takto rozmazlovat a vůbec přežít, pracovala ve fabrice ve dne v noci. Někdy brala i dvojité směny. Naštěstí tehdy nemusela řešit bydlení, protože dostala byt od podnikové správy. Ale dnes je všechno jinak. Byty už nikdo jen tak nedá, dnes si musíš vydělat, šetřit na vlastní.

Dcera vyrostla, šla na vysokou a pak se vdala.

Rodiče jejího manžela mají velký dům za Prahou, ale ti mladí tam bydlet nechtějí.

Moje sousedka má taky svůj byt, ale s zetěm se nevychází. A upřímně, pro mladé je společné bydlení s rodiči na obtíž. Chtějí si žít po svém, starší mají své zvyky. Proč by si navzájem měli narušovat svou pohodu?

Zvlášť dnes, kdy si můžeš vzít hypotéku. Hlavní je našetřit na akontaci, pak to člověk pomalu splácí. To je lepší než pořád stěhovat kufry po podnájmech cizích lidí.

Dřív se byty přidělovaly, dnes už to tak nebude. Člověk si musí všechno odmakat, pokud chce vlastní stěnu, ať je to jakkoliv těžké.

Dcera se zetěm oba pracují a vydělávají docela pěkně. Hodně jejich kamarádů už si takhle pořídilo byt.

Jenže oni nejsou schopní nic ušetřit. Nejdřív přišlo jedno dítě, pak druhé. Peníze jen létají pleny, sunar a všechno možné. Dnešní mladí už nechtějí řešit praní plenek nebo domácí vaření.

Je přece jednodušší koupit hotovou kaši, naředit a je to. Plenu vyměníš a hodíš do koše čisté, suché, hotové. To je ale to krásné na životě.

Ale proč spěchali s dětmi?

Měli se nejdřív postavit na nohy, koupit si něco svého, a pak teprve plánovat děti. Ale ne, museli to vzít jedno po druhém.

Ta její dcera prý chce ještě víc dětí. Ona i manžel jsou jedináčci.

Možná má pravdu. Po letech se sourozenci navzájem podrží, pomohou rodičům. A ani nebudou tolik rozmazlení.

Jsou to samozřejmě radosti. Ale někdy mám pocit, že lidé s dětmi se od nich snaží distancovat. Ne, že by se o ně nestarali.

Jen nerozumím tomu, proč to tak je. Když si člověk nemůže dovolit vlastní byt, měl by si radši odpustit pár radostí, nosit stejnou bundu několik zim a poctivě odkládat koruny. My jsme to tak dělali. Ale mladí dnes ne ti chtějí všechno hned. Nejsou zvyklí na to, že se na sny musí šetřit.

Taky jsou zvyklí jíst venku v restauracích. Dětem kupují spousty sladkostí, což je jen zbytečné vyhazování peněz. Byt je plný hraček. Dřív jsme si vystačili s dvěma autíčky a jednou panenkou, ale dnes? Každý týden nové série, nové kolekce.

A rodiče vše hned pořizují.

Dcera sousedky je rozmazlená, miluje drahou kosmetiku i značkové oblečení. Žijí si nad poměry, pořád nakupují nové věci, které sotva unosí a pak, jakmile vyjdou z módy, je daruje nebo vyhodí. Kolik peněz tak zmizí

Každé léto jedou na dovolenou někam k moři, nejčastěji do Chorvatska. Děti prý potřebují relax u vody. I oni potřebují vypnout od práce.

Jasně, že dovolená je fajn. Ale proč se radši nezrelaxují někde na chalupě v Čechách, aby ušetřili a něco si odložili bokem?

Za to, co utratí za jednu dovolenou, by mohli mít během pár let vlastní garsonku. No ale oni radši pendlují sem a tam a peníze jim utíkají mezi prsty. A vlastní střechu nad hlavou nemají.

Tak sousedka pláče.

Přišla za ní její dcera. Zase spolu řešily bydlení. A dcera jí řekla, že teď byty kupovat nemusí, že jim podnájem vyhovuje. Žijí si, jak chtějí, obléknou se, najedí, odpočinou. A nakonec stejně byt zdědí protože ona i její manžel jsou jedináčci.

Sousedka se urazila. Připadala si, že čekají jen, až zemře. Dcera se pak omluvila, že to nemyslela zle prý je to tak jako tak jejich.

Já si myslím, že dcera má svým způsobem pravdu, není na tom nic špatného. Ale stejně z toho byl člověku takový nepříjemný pocit. Od té doby, když jí dcera volá, hned má sousedka po náladě. Myslí si, že teď už jen čekají, kdy si sbalí kufr a půjde do domova důchodců nebo odejdeKdyž jsem ji včera poslouchal, cítil jsem tu bezmoc člověk celý život dává, aby nakonec stál na prahu osamění, a říkal si, kde se vlastně stala ta chyba. Chtěla být jen dobrou mámou. Rozmazlovala, aby holčičce nic nechybělo. Jenže dítě, co nikdy nepozná odříkání, neumí odříkat nic ani sobě, ani jiným.

Podíval jsem se na ni. Výhled jí kalily slzy, záda shrbená a ruce v klíně. Víte, někdy je třeba nechat děti dojít jejich vlastní cestou, řekl jsem potichu. Není to vaše vina. A vaše láska tu bude i v tom domově, kam už třeba nebudou volat děti každý týden. Oni jednou pochopí. A i kdyby ne život vám nikdo nevezme, ani všechny ty večery s pohádkou, ani roky dřiny, ani ty chvíle, kdy jste byla pro ně jediná jistota.

Zvedla hlavu. V očích jí probleskla jiskra. Vy myslíte, že na to přijdou?

Usmál jsem se. Třeba ne zítra. Ale jednou budou koukat na své děti a uvědomí si, kolik je stálo být mámou. Pak si možná vzpomenou na všechny ty vaše dvojité směny, a ucítí, že láska není o dědictví, ale o tom, na co v srdci nezapomenou.

Nad hlavou nám zašustilo listí a z protějšího parku se rozesmálo dítě na koloběžce. Sousedka si otřela tvář, zhluboka se nadechla a poprvé za dlouho se opravdu usmála. Ten úsměv byl drobný, plachý, ale opravdový. A já pochopil, že někdy stačí tak málo posadit se vedle někoho na lavičku, poslouchat ho, a nechat slunce, aby na chvíli rozehnalo všechny stíny.

Rate article
Add a comment