Prosím, postarejte se o mého syna, protože mateřská školka byla uzavřena kvůli karanténě

Dobré zprávy

Když můj manžel zažádal o rozvod, sbalila jsem sebe i děti a vrátila se zpět k rodičům. Byl to podivně zamžený čas ruce plné dětí, hlava plná strachu. Nejstarší Olívie měla sotva tři roky, nejmladší Anežka teprve dva.

Vzala jsem si hypotéku, jako bych listovala svazkem ztracených pohádek, a začala znovu. Nejprve jsem jen mlčky kývala na sousedy, tváře zahalené ranní mlhou. Známé žádné, přátelé jako by patřili do minulého snu.

Pak se v mém snovém paneláku objevil muž Miroslav. Měl syna Vojtěcha. Občas jsem ho zahlédla s nějakou ženou, takže jsem měla za to, že je ženatý. Líbila se mi jeho podivná, rozostřená tvář, ale netoužila jsem stavět vzdušné zámky s ženatým.

Jednou přišel, když mi z kohoutku pršely vodní perly. Pomohl mi, ticho mezi námi probublalo, pozvala jsem ho na kávu. V tom kouřovém rozhovoru z něj vypadlo, že tajemná žena je jen chůva. Hledal chůvu, marně. Manželka mu odešla do snových světů před rokem, neměl už nikoho. Najednou jsem zahlédla, jak se v mlze rýsují nové cesty.

Začali jsme si volat, vyměňovat pohádkové vzkazy, občas jsme brali děti ven, kolem paneláků tančily barevné listy.

Jednou zazvonil u dveří rodiče zrovna rozebírali stará alba:

Jak se vede? Prosím tě, pohlídej mi Vojtu, mateřská školka má karanténu, musím do práce a chůva kašle.

Samozřejmě, klidně, říkám, i když byl ten den celý jak rozpadlý obraz.

Dostal jsem tašku plnou piškotů, návodů a instrukcí. Nebyla však náhoda, že mi volal každých třicet minut, chtěl znát každý detail: Co jedl Vojta, v čem byl oblečený, kolikrát obešel hřiště.

Večer, když přišel, byl zaražený proč prý má Vojta červenou košili, když v papíru bylo, že má být v modré? Místo díků přišla smršť výčitek. Před odchodem řekl:

Zítra ti ho přivedu znovu, souhlasíš?

Ani když jsem byla zahlcená, neodmítla jsem. Pak mě ale pohltila nemocnice všechno v bílém, světla jak z jiného světa. Miroslav mi volal, rozčileně štěkal do sluchátka, proč neotevírám. Vysvětlila jsem, že jsem v nemocnici, a pak už ticho.

Za pár týdnů nabídl, že vypomůže s dětmi on, ale já měla práci. Od té chvíle upadly všechny hovory i setkání do mlhy. Při náhodném střetnutí v chodbě jen kývneme jako cizinci.

Myslela jsem, že jsem v něm našla nového hrdinu do svých snových krajin. Ale možná jsem byla jen prostředníkem v jeho zvláštní hře. Snad jednou ve víru dalších snů potkám někoho, kdo mi nahradí celý svět.

Všechno, samozřejmě, někde mezi ránem a nocí, když věci dávají smysl jen v češtině.

Rate article
Add a comment