Skoro šedesát let žili Jaroslav a Ludmila spolu a jejich láska se opírala o prostý, ale nezlomný zvyk: každou sobotu ráno přinášel Jaroslav své manželce květiny. Nezáleželo na tom, jestli to byly elegantní růže nebo obyčejné luční kvítí každý kytice beze slov vyjadřovala jeho city. Jaroslav věřil, že láska se pozná podle činů, ne slibů. I když mu síly ubírala nevyléčitelná nemoc, nikdy nezměnil svou tradici. Po jeho odchodu zaplnil jejich byt v Brně nezvyklý klid, a právě tu první sobotu po 57 letech zůstala váza na kuchyňské lince prázdná.
Týden po pohřbu náhle zazvonil zvonek ve dveřích stál neznámý muž s květinami a dopisem od Jaroslava. V psaní stálo, že Ludmila má navštívit jedno místo, adresa byla jasná, a prosba, aby neváhala. Ludmile sevřelo srdce; obávala se, že jde o tajemství, které ji zraní možná skrytý život, podvod nebo snad jinou ženu. Tyto myšlenky ji trápily hlavně kvůli sobotám, kdy Jaroslav v posledních letech mizel na dlouho.
Ludmila se rozhodla vydat na místo s vnučkou Darinou. U malé chaloupky v Židlochovicích je přivítala žena jménem Libuše. Ludmila čekala bolestivou pravdu, ale místo slov je pozvala na zahradu. Tam je doslova omráčil rozlehlý, pečlivě udržovaný sad plný květin. Libuše vysvětlila, že Jaroslav koupil pozemek před třemi lety a celou dobu ho budoval pro Ludmilu: vybíral rostliny, sázel tulipány pro jarní dny, růže pro výročí, a všechny květiny ze sobotních kytic dával do tohoto živého, trvalého vyznání.
Libuše předala Ludmile ještě jeden dopis poslední, který Jaroslav napsal pár dní před svou smrtí. V něm vyložil, že zahrada byla jeho způsob, jak zajistit, aby soboty nezmizely s ním. Chtěl překvapení, které bude kvést i po jeho odchodu. Jaroslav psal, že každý květ je jeho tiché slibování, a že bude nablízku v každém úsvitu a pupenu. Ludmila pocítila slzy úlevy a něžnosti, když poznala, že jeho tajemství je nejvyšším projevem lásky její obavy rozplynuly.
Dnes je zahrada místem, kde se hojí duše. Každou sobotu Ludmila s Darinou pečují o květiny, které Jaroslav zasadil. Zvyk se změnil, jeho podstata však zůstává: Ludmila sama sbírá květiny a vkládá je do té stejné vázy, jako dříve, naplněné vzpomínkami a láskou.
Tento příběh ukazuje, že skutečná láska nekončí posledním výdechem jen se mění v něco nového. Jaroslav dokázal, že i po smrti může člověk každou sobotu potěšit milovanou květinami, a že opravdová láska je silnější než čas i strach.