Víš, musím ti něco vyprávět. Je to příběh o Aleně zjistila, že vlastně vyrůstala v pěstounské rodině.
Ještě teď se jí tomu těžko věří. Ale už o tom nemá s kým mluvit. Její pěstounští rodiče odešli skoro najednou. Nejdřív tatínek, najednou ochabl, ulehl a už se nezvedl. A hned po něm maminka.
Tenkrát Alena seděla u postele své maminky, držela ji za slabou, chladnou ruku. Maminka byla moc zle. A najednou uviděla, že mamka trochu pootevřela oči:
Alenko, dceruško, my jsme ti s tatínkem nikdy nedokázali říct… ani jazyk se nám neotočil my jsme tě vlastně našli. Ano, našli v lese, tenkrát jsi plakala, byla jsi úplně sama. Mysleli jsme, že tě někdo hledá. Hlášeno to bylo i na policii. Ale nikdo se neozval. Možná se něco stalo, nevím. A pak nám tě dovolili osvojit.
Doma v komodě, kde mám doklady… jsou tam i nějaké papíry. Prostuduj si je. Odpusť nám to, dcerko.
Maminka unaveně zavřela oči.
Ale maminko, co to říkáš? Alena pohladila její ruku po tváři, mami, já tě mám moc ráda. Hlavně se uzdrav.
Ale zázrak nepřišel. Za pár dní byla maminka pryč.
Měla pocit, že by snad bylo lepší, kdyby se to nikdy nedozvěděla.
Manželovi ani dětem ty poslední slova babičky neřekla. Jako by na to sama zapomněla, někde vzadu v hlavě schované.
Děti babičku a dědu milovaly. Aleně připadalo nesmyslné všechny rozrušit tou zbytečnou pravdou.
Ale jednoho dne, kdoví proč, otevřela tu složku, o které maminka mluvila.
Novinový výstřižek, úřední dopisy Alena četla a nemohla přestat. Ti rodiče byli ti nejlepší!
Našli ji, půldruhého roku starou, v lese. Oběma táhlo na padesát. Neměli děti. A najednou malá uplakaná holčička zvedá ruce
Vesnický policajt tehdy jen kroužil rameny nikdo nehlásil ztracené dítě.
Tak Alenu osvojili. Ale maminka pořád hledala její pravé rodiče.
Asi už ne proto, aby je našla, spíš aby si byla jistá, že nikdo na jejich milovanou dceru nebude mít nároky.
Alena pak složku rychle zaklapla a schovala hluboko do police. Komu by prospěla tahle pravda?
Asi za týden Alenu zavolali na personální oddělení:
Tak, paní Aleno Novotná, ozvali se o vás z bývalého zaměstnání.
Vedle personalistky seděla žena, asi Alenina vrstevnice:
Dobrý den, já jsem Naděžda. Moc s vámi potřebuji mluvit, otočila se na personalistku je to kvůli dotazům paní Ilony Malé… Vy jste její dcera?
Říkali, že to je záležitost z minulého zaměstnání, protáhla se personalistka, osobní věci prosím vyřizovat mimo!
Naděždo, pojďme si o tom promluvit venku, navrhla Alena. A šly spolu na chodbu, pod ostřížím pohledem personalistky.
Omlouvám se, je to zvláštní příběh, ale slíbila jsem to, nervózně začala Naděžda:
Asi před třemi lety jsem potkala svoji první učitelku. Po základce v Dolních Počernicích tam zůstala, pak odešla do důchodu, zůstala sama, stará a nemocná. Pozvala mě na čaj a poprosila o pomoc. Prý se jí už jako malé ztratila dcera, pořád ji hledala a korespondovala s vaší maminkou.
Omlouvám se, Naděždo, maminka už není mezi námi, a já se tím nezabývám, řekla suše Alena a otočila se.
Chápu, Aleno, nezlobte se… Jen chci, abyste věděla, že paní Věra Vaňková, ta učitelka, je teď moc nemocná, má rakovinu, moc času jí nezbývá. A ona vážně celý život hledá dceru. Dokonce mi dala pramínek vlasů, abych zajistila testy DNA. Chápeš to?
Alena už chtěla rozhovor ukončit, ale něco ji zastavilo:
Vy říkáte, že je opravdu nemocná?
Naděžda přikývla.
Alena si od ní převzala sáček s vlasy a domluvily se na telefonu.
Za týden už spolu seděly v autě do nemocnice za paní Věrou.
Vešly na pokoj, Věra se pokoušela zaostřit unavené oči:
Jéje, Naděnko, tys přijela! Děkuju ti, usmála se vděčně a nejistě se zadívala na Alenu.
Paní Věro, máme pro vás zprávu. To je Alena, sama chtěla přijet… Naděžda podala Věře Vaňkové obálku.
Co to je? V těchhle brýlích sotva přečtu podívala se prosebně.
Výsledek testu DNA, Naděžda vyndala papír, je tu napsáno, že jste matka a dcera. Alena je vaše dcera.
Věra doslova rozzářila, v očích neudržela slzy:
Děkuju, děvčata moje, děkuju… natáhla ruku k Aleně: Moje milovaná, štěstíčko moje… Našla jsem tě. Jsi krásná, živá, podobná mi, jak jsem bývala Holčičko moje. Každou noc jsem se budila, slyšela jsem tě plakat, volat mě. Odpustíš mi…
Jsem klidná žiješ. Už mám pokoj na duši.
Za chvíli vyšla Alena s Naděždou z pokoje. Věra usnula, byla úplně vysílená.
Děkuju, Aleno, vážně jsi jí udělala radost. Moc to pro ni znamenalo.
Za pár dní byla i Věra pryč.
Alena pak všechny papíry ze složky roztrhala. Nechtěla, aby se někdo dozvěděl zbytečnou pravdu.
Ale vlastně není co vědět. Pro Alenu nikdy neexistovala žádná jiná maminka.
A paní Věra? Byla to taková svatá lež. Udělala správně? Alena věří, že to bylo nejlepší řešení.
No, stejně každý člověk odpovídá jen sám před Bohem za to, co v životě udělal.