Maminka Marie neunesla tuto ztrátu, začala se utápět v alkoholu a zapomněla na existenci své dcery.

Dobré zprávy

Dneska jsem si vzpomněl na své dětství v Českých Budějovicích. Bylo to období plné nevinnosti, i když jsem si už tehdy všiml, že život není vždy jednoduchý. Jako kluk v páté třídě jsem často obdivoval naši sousedku, malou Hanu. Její dlouhé zlaté copánky a tvář posetá pihami na mě vždycky působily jak z pohádky. Hanu jsem často doprovázel domů v našem sídlišti na Máji bylo pár kluků, kteří rádi šikanovali ty menší, a já cítil, že ji musím chránit.

Ale pak se všechno změnilo. Hanin tatínek těžce onemocněl a po mnoho měsíců marných nadějí zemřel. Hanina maminka ten smutek nezvládla začala se utápět v alkoholu, a Hana byla zanedbávaná. Maminka občas i zapomněla dát Hani najíst, a Hana postupně přestala chodit do školy. Ze začátku jsem si myslel, že je jen nemocná, ale jak ubíhaly týdny, stávala se její absence stále tíživější. Nakonec jsem se odhodlal zeptat své maminky, proč Hana už nechodí ven.

Maminka mi to řekla opatrně, tak jak to maminky umí: Maxime, Hanu odvezli do dětského domova. Pocítil jsem smutek a bezmoc už asi nikdy neuvidím tu holčičku, která tolik potřebovala ochranu.

Roky ubíhaly. Dospěl jsem, prošel vojenskou službou, a vrátil se domů. Jednoho dne, cestou přes náměstí Přemysla Otakara II., jsem náhodou zahlédl Hanu. Šla ruku v ruce s manželem a pod kabátem už byla znát její těhotenská bříška byla jasně v posledních týdnech. Byla to jen krátká chvilka, znovu jsme se neviděli celé další čtyři roky.

Když se naše cesty znovu protnuly, Hana byla zpátky na sídlišti tentokrát jako vdova a samoživitelka. Její muž zemřel tragicky při pouliční rvačce, podle toho, co se povídalo, podlehl svým problémům s alkoholem. Hana zůstala sama s malým synem, a pokaždé, když jsem se na ni podíval, cítil jsem uvnitř hlubokou bouři emocí. Najednou mi bylo jasné naše životy byly navždycky spojené. Ať už to znamenalo cokoli, Hana i její syn potřebovali mě, a v mém srdci jsem věděl, že jim mohu být oporou, že mám v jejich životě své místo. A tak jsem jim tu oporu nabídnul, bez váhání jak jen jsem si od dětství představoval.

Rate article
Add a comment