Prokletá sousedka aneb: „Nesahej mi na čočky!“ – vykřikla bývalá kamarádka. – „Radši si hlídej, na k…

Dobré zprávy

– Moje skleněnky nech být! vyjekla bývalá kamarádka. Radši si hlídej svoje voči! Myslíš, že nevím, na koho tu zíráš?
– Takže žárlíš? podivila se Tamara Borovská. No na koho sis tohle vyhlídla! Vím, co ti dám k Vánocům stroj na srolování rtů!
– Proč ne, mohla by sis ho nechat! nedala se Ludmila. Nebo tvoje rty už žádný stroj nezvládne? Nemysli si, že to nevidím!
Babi Toma skopla nohy ze starý postele a zamířila k domácímu svatému koutku, aby si přečetla ranní modlitbu.

Že by byla nějaká extra věřící, to říct nejde: něco tam nahoře určitě je někdo to tu musí řídit! Ale kdo přesně, to už zůstávalo záhadou.

Té vyšší síle se říkalo všelicos: vesmír, počátek všeho, no a jasně Bože! Takovej ten dědeček s bílým vousem na obláčku, co na nás všechny myslí.

A navíc věk babi Tomy už dávno překročil půlku života a táhl k sedmdesátce.

A v tomhle věku už se s Bohem hádat nevyplácí: když neexistuje, věřící o nic nepřijdou, a kdyby přeci jen byl, nevěřící přijdou o všechno.

Na konci ranní modlitby si babi Toma sama ještě cosi přidala: no jasně! Rituál splněn, duše lehčí den může začít.

V životě Tamary Borovské byly dvě pohromy. A neuhodneš rozhodně ne blbci a silnice, to je provařený! Byly to sousedka Ludmila a její, Tominy, vnoučata.

S vnoučaty to ještě šlo: moderní generace, co nechce hnout prstem. Ale mají aspoň rodiče, ať se o ně starej!

Ale co s Ludmilou, to už je záhada: začala Tomě tak spolehlivě žrát nervy, že to bylo skoro umění.

Ve filmech je takové popichování mezi celebritami roztomilé, v reálu je to o dost horší. Obzvlášť když ti druhý pořád něco vyčítají.

Toma měla ještě jednoho kámoše, přezdívaného Petřík-moped. Celým jménem Petr Effenberger Kozara, no je to takovej rodilej Čech!

Odkud přezdívka? V mládí Petr jezdil na mopédu jak šílenec moped zbožňoval, říkal mu mopedík. Nakonec mu zůstalo jen Mopedík.

Starý nepojízdný moped dávno ležel v kůlně, ale přezdívka se přilepila na věky: vesnice, no!

Dřív byli kámoši jako rodina: Mopedík s manželkou Ninou, Toma s manželem. Ti už dávno odpočívají na hřbitově.

A Toma prostě dál kamarádila s Mopedíkem: znali se už od školy a Petr byl fakt dobrý přítel.

Ve škole tvořili trio: ona, Petřík a Ludmila. Všechno fakt jen kamarádsky žádné laškování.

Všude chodili ve třech: fešák kavaler mezi dvěma holkama, pěkně pod paží. Vypadali jako hrnek se dvěma držátky, šup, ať ti nevypadnou!

Postupem času se z toho přátelství stala no, nejdřív nevraživost od Ludmily, později otevřená nenávist.

Jako v pohádce: člověk si říká, kdo mi tu Ludmilu vyměnil

Bohužel, změnila se po smrti manžela. Do té doby to celkem šlo.

Lidi se stářím mění: lakomec je skrblík, žvanil žvaní ještě víc, závistivec praskne závistí. Asi to postihlo i Tominou sousedku. Holt ženské, co ti budu povídat. Chlapi nejsou o moc lepší.

A upřímně bylo co závidět.

Toma byla, i ve svým věku, štíhlá a držela se. Ludmila, naopak, vypadala jako špule paní, kde budeme dělat pas? Tak jasně, že před Tomou vypadala jako chudá příbuzná.

A jejich společný kamarád Petr teď věnoval víc pozornosti šikovné Tomě. Šeptali si, smáli se, občas se vtipně hlavami ťukli.

S Ludmilou to bylo už jen strohé a krátké řeči.

A k Tomě chodil Petr na návštěvy častěji. Ludmila ho musela prosit, aby někdy přišel.

Možná, že není tak chytrá, jako protivná Tomka. A smysl pro humor jí taky chyběl! Petr si vždycky rád zažertoval.

V češtině je pro to slovo mlít pantem přesně to začala Ludmila poslední dobou dělat: chytla se každé blbosti.

Začalo to záchodem: prý to u Tomy smrdí!

– Od tvýho záchodu jde smrad! zaječela na ni Ludmila.

– Cože? Je tam už sto let, a to ti vadí až teď? divila se Toma a nenechala se: Jo a skleněnou čočku do oka sis dala zadarmo na pojišťovnu! Kvalita zadarmo není!

– Moje skleněnky nech být! vřískala Ludmila. Hlídáš si svoje oči? Myslíš, že nevidím, kam koukáš?

– Takže fakt žárlíš, jo? opáčila Tamara Borovská. Po kom tak slintáš? K Vánocům ti dám rtostahovač!

– Klidně, ať si ho necháš! odsekla Ludmila. Anebo už ti na ty tvoje pysky nezabere?

Jo, vidíš, vidíš, holka! Tohle bylo pořád dokola. Petr, kterému si Toma postěžovala, poradil zruš kadibudku, udělej si doma záchod!

A tak Toma dostala od dětí peníze a Petr Effenberger jí vykopal novou žumpu a vybudoval záchod v chalupě. Sousedka Ludmila ať si teda trhne!

No jasně, to by nebyla Ludmila najednou vnoučata Toma obrala její hrušku: větve prý čouhaly k Tomě na pozemek.

– Děti myslely, že je to naše! vysvětlovala Toma. Podle ní na tu hrušku nikdo nesáhl. Ale: Tvoje slepice mi taky hrabou na záhonech!

– Slepice je blbá, jednou brojler, jednou nosnice! zadupala Ludmila. Vnoučata si vychovávej, babi, místo abys flirtovala s kavalírem!

A zas všechno otočila proti Petrovi

Vnoučatům se dostalo vynadáno a s hruškou byl klid.

Jenomže za chvíli už Ludmila prskala, že někdo ošklivě polámal větve hrušky.

– Kde? Ukaž! žadonila Toma, ale žádný poškození tam nebylo, mohla se přetrhnout

– Tady a tady! bodala Ludmila křivým prstem. Toma ale měla ruce mnohem hezčí dlouhé, štíhlé prsty.

Ruce jsou vizitka ženy! I na vsi.

Nakonec Mopedík navrhl větve prostě uříznout jsou na tvým, dělej si s nima co chceš.

– Ale ona bude řvát! lekla se Toma.

– Vsadíme se, že nebude? Nebo jí dám co proto! sliboval Petr.

A fakt Ludmila se na to dívala, ale mlčela. S větvemi byl tedy pokoj.

Jenže zase začaly Tomině vadit slepice fakt, letos měla Ludmila nový druh a ty drůbežáky to táhlo na Tominy záhony. Slepice jsou fakt natvrdlé a všechno rozhrabou.

Toma prosila, ať si je hlídá, ale Ludmila se jen posmívala.

Toma už byla skoro na mrtvici, ale smažit sousedovy slepice jí přišlo moc drsné.

A tak Mopedík přišel s novým nápadem z internetu v noci rozhodit po záhonech vajíčka a ráno je sbírat, jakoby tam slepice snesly!

Cvak, byla to bomba! Děkujeme, světová síti, někdy se fakt hodíš!

Ludmila zůstala stát jako socha, když viděla Tomu sbírat vejce do mísy. Od tý doby už sousedovic slepice na cizí záhony nelezly.

No a co? Teď už byste mohli být zas kamarádky, ne, Ludmilo? Copak je za co se hádat!

Ale kdepak! Další problém: dým a vůně z letní kuchyně, kde si Toma do podzimu vařila.

Včera to ještě nevadilo, dneska jo! Prý ji smrdí pečené maso třeba je vegetariánka! A že sněmovna schválila zákon o grilech!

– Kde tu vidíš gril, Ludmilko? zkoušela Tamara v klidu. Občas si utři brýle, abys viděla, odkud ten kouř vlastně jde!

Jinak byla Tamara Borovská trpělivá jako anděl, ale tady už jí došla trpělivost. Začala si myslet něco o zabejčenosti krásné české slovo! Prostě s Ludmilou nebylo klidu

– Co s ní, dát ji na pokusy? smutně navrhla Tamara Borovská, když popíjela čaj s Petrem. Sní mě zaživa!

Babi Toma fakt pohubla a zestárla každodenní hádky jí drtily.

– Ještě se zadáví! Já to nedovolím! slíbil přítel. Mám lepší plán!

Za pár dní, krásné ráno, slyší Toma zpěv: Tomo, Tomo, pojď ven!

Stál tam vysmátý Petřík. Přijel na vlastnoručně opraveném mopedu Petřík na mopedu!

– Víš, proč jsem byl poslední dobou takovej smutnej? spustil Petr. Protože jsem neměl pojízdnýho moped!

Tak co, krásko, jedem se projet? Naskočíš, oživíme mládí!

A babi Toma naskočila! Staroba je teď oficiálně pryč všichni jsou aktivní senioři 65+!

A tak doslova i obrazně vyrazila do nového života.

Brzy se z ní fakt stala kozará panička: Petr Effenberger Kozara ji požádal o ruku!

Puzzle zaklaplo a babi Toma se přestěhovala k manželovi.

A Ludmila? Zůstala sama, oplácaná a nabručená. Tak copak, není důvod zas trošku závidět?

Navíc jí už nezbyl nikdo, s kým by mohla špinit krev všechen jed si nechala v sobě. Ale ven musí, že jo

Takže, drž se, Tomo, radši nechoď ven! Bůhví, co přijde! Vesnickej život je jak písnička No a co bys čekal na vsi?

A s tím záchodem byla fakt zbytečná práceZa pár dní, poprvé po dlouhé době, kolem plotu Tomina bývalého domu prošla Ludmila. Zastavila se u hrušně, prsty přejela po staré větvi a zaklonila hlavu k modrému nebi.

Za plotem nikdo. Ticho, žádné smíchy, žádné vtipné štěkání, ani ten večerní smích od kuchyně Nic, co by mohla kritizovat nebo tajně závidět.

Ve vzduchu voněly kypré záhony a dozníval zpěv drozda. Vesnice, kde kdysi každá káva znamenala povídání, a každý spor konečně opravdovou blízkost.

Jenomže teď zněly večery jinak. Člověk pozná, že místo zlobení mohla sedět s nimi, třeba i hrabe na zahradě, a v ruce držet skleněnou kuličku připomínku, že život ani na stará kolena nemá pevný tvar.

Toma a Petr? Ti teď spolu jezdili mopedem po okolních stráních, smáli se a volali na ovce na pastvině. Večery trávili u kamen, kde společná samota byla sladší než dřívější hádky.

A Ludmila, sedíc na dvorku, s podzimním jablkem v dlani, si konečně uvědomila, že na vesnici není nejdůležitější, kdo má krásnější ruce nebo rovnější plot, ale kdo umí v pravou chvíli říct: Promiň.

Ale to už rozpustilý moped mizel za kopcem a Toma ho objímala v lehkém větru protože i na nejmenší vesnici může štěstí přijít klapotem starého motoru.

A hruška? Ta rozkvetla jako ještě nikdy. Obyčejný vesnický zázrak.

Rate article
Add a comment