Dopis, který nikdy nedošel Babička dlouho seděla u okna, i když nebylo vlastně na co koukat. Na dvo…

Dobré zprávy

Dopis, který nikdy nedošel

Babička dlouho seděla u okna, ačkoli venku na sídlišti už bylo šero a nebylo vlastně na co koukat. Lampička pod oknem líně blikala, chvíli svítila, chvíli ne, jako by se jí moc nechtělo. Ve dvoře se ve sněhu táhly sem tam psí a lidské stopy, v dálce bylo slyšet, jak někdo odhrnuje sníh lopatou, a pak zase všechno ztichlo.

Na parapetu ležely brýle v tenkých zlatých obroučkách a starý tlačítkový telefon s popraskanou fólií na displeji. Občas krátce zavibroval, když do rodinného chatu přišla fotografie nebo hlasová zpráva, ale dnes mlčel. V bytě bylo ticho, hodiny na stěně odměřovaly vteřiny mnohem nahlas, než by si přála.

Zvedla se, přešla do kuchyně, rozsvítila světlo. Žárovka v mlečném stínidle hodila na stůl slabé, zažloutlé světlo. Na stole stála mísa s vystydlými knedlíky překrytá talířem. Vařila je už odpoledne, kdyby náhodou někdo přišel. Nikdo nepřišel.

Posadila se, vzala do ruky knedlík, ukousla kousek a hned ho zase položila. Těsto za celý den ztvrdlo, bylo gumové. Sníst to šlo, ale nebyla v tom žádná radost. Nalila si čaj ze starého smaltovaného konvice. Poslouchala, jak voda teče do skleničky, a aniž by to čekala, nahlas si povzdychla.

Vzdech byl těžký, jako kdyby z ní cosi vyletělo ven a zůstalo sedět vedle na stoličce.

Běduju tady, napadlo ji. Všichni ještě žijí, díky Bohu. Nad hlavou střecha, mám na zimu teplo. A přesto…

Přesto jí v hlavě naskakovaly kousky nedávných rozhovorů. Dcera, napjatý hlas jako struna:

Mami, už s ním nedokážu dál být. Zase

A hlas zetě, trochu posměšný:

Ona si ti stěžuje, jo? Řekni jí, že v životě není všechno podle jejího.

A vnuk, Vojta, sotva odpovídající jo do telefonu, když se ptala, jak se má. Tyhle jo ji bolely nejvíc. Dřív jí dokázal hodiny vyprávět o škole, o kamarádech, teď vyrostl. Ale i tak…

Nikdy se před ní nehádali nahlas, nepráskali dveřmi. Ale mezi slovy bylo něco neviditelného, jakási stěna. Malá ostná slova, nevyřčené výčitky, staré spory, které nikdo neuzná. A ona jak mezi dvěma břehy, chvíli k dceři, chvíli k zeti snažila se neříct nic navíc. Občas jí připadalo, že sama za to může: že kdysi špatně vychovala, špatně poradila, nebo snad měla raději mlčet.

Napila se čaje, trochu se spálila, a najednou si vzpomněla, jak kdysi, když Vojta byl malý, spolu psali dopis Ježíškovi. On psal kostrbatými písmeny: Ježíšku, přines mi, prosím, stavebnici a ať se máma s tátou nehádají. Tenkrát se tomu smála, pohladila ho po hlavě, říkala, že Ježíšek všechno slyší.

Teď jí bylo z toho vzpomínání trochu trapně, skoro jako by tehdy dítě vědomě obelhala. Máma s tátou se hádat nepřestali. Jen se naučili být potichu.

Odstrčila skleničku, utřela stůl, ač byl čistý. Pak přešla do pokoje, rozsvítila stolní lampu. Světlo padalo na starý psací stůl, kde už skoro nepsávala většinou vše vyřizovala přes telefon: zprávy, smajlíky, hlasovky. Ale propiska ležela ve sklenici s tužkami, vedle sešil ve čtverečkované lince.

Chvíli jen hleděla na tužky a notýsek. Najednou ji napadlo: A co kdyby…

Ta myšlenka byla směšná, dětská, ale v hrudi se jí trochu rozlilo teplo. Napsat dopis. Skutečný, na papír. Ne kvůli dárku. Prostě poprosit. Ne lidi, kteří mají svých starostí dost, ale někoho, kdo by, aspoň teoreticky, nemusel nikomu nic.

Usmála se sama sobě. Stařena zešílela, jde psát Ježíškovi. Ale ruka už sahala po sešitě.

Usedla, upravila si brýle na nose, vzala propisku. Na první stránce byly staré poznámky, otočila list, našla prázdný. Chvíli váhala, pak začala psát: Milý Ježíšku,

Ruka se jí třásla. Bylo jí trapně, jakoby jí někdo nahlížel přes rameno. Rozhlédla se po prázdném pokoji, na úhledně ustlanou postel, na skříň s pečlivě zavřenými dveřmi. Nikde nikdo.

Tak nic, řekla nahlas a pokračovala:

Vím, že jsi pro děti a já jsem už stará. Ale o kožich, televizi nebo jiné věci tě žádat nebudu. Všechno, co potřebuji, mám. Prosím jen o jedno: ať máme v rodině klid.

Ať se dcera se zetěm nehádají, ať vnuk není zamlklý jak cizí. Ať si můžeme sednout ke stolu a nebojíme se něco říct špatně. Chápu, že lidé si za to mohou sami, že ty s tím nemáš co dělat. Ale možná s tím můžeš něco udělat, třeba trochu. Možná nemám právo o to žádat, ale i tak žádám. Jestli můžeš, udělej, ať se navzájem slyšíme.

S pozdravem, babička Božena.

Přečetla napsané. Slova se jí zdála naivní, křivá, jako dětské obrázky. Ale nepřepsala je. Bylo jí najednou lehčeji, jako by to všechno nevyslovila do prázdna.

Papír zašustil mezi prsty. Pečlivě ho přeložila na polovinu, pak ještě jednou. Chvíli ho jen tak držela, nevěděla, co s ním dál. Vyhodit z okna? Hodit do schránky? Směšné.

Vstala, šla do předsíně ke kabelce. Vzpomněla si, že chce jít zítra do obchodu a na poštu zaplatit složenky. Tam to zkrátka hodí, do schránky pro dopisy Ježíškovi potěšila se, teď je mají skoro všude před Vánoci. Už jí nebylo tak trapně. Nebude jediná.

Strčila dopis do kapsičky kabelky vedle občanky a složenek, zhasla světlo. V pokoji tikaly hodiny. Lehka si ustlala, dlouho se převalovala a poslouchala ticho, až nakonec usnula.

Ráno vyrazila ven o něco dřív, aby to do oběda stihla. Venku bylo kluzko, sníh pod nohama křupal. U vchodu postávala sousedka s malým jezevčíkem, kývly si, zeptaly se na zdraví a Božena šla dál, pevněji sevřela popruh kabelky.

Na poště bylo narváno. Fronta se táhla ke třetímu okýnku, kde se platilo. Zařadila se na konec, z kabelky vytáhla složenky a přeložený dopis. Schránku na dopisy pro Ježíška v hale neměli, jen obyčejné poštovní schránky, výloha s pohledy a známkami.

Znejistěla. Tak jsem si to vymyslela, napadlo ji. Asi to má vyhodit do koše? Ale neudělala to. Strčila dopis zpátky, zaplatila poplatky a vyšla ven.

Kousek dál před poštou stánek se třpytkami a hračkami. Na něm pověšená kartonová krabice s obrázkem: Dopisy Ježíškovi. Byla ale prázdná, prodavačka ji právě balila.

Máme po termínu, poznamenala, když viděla Boženin pohled. Včera byl poslední den, teď už by to Ježíškovi nestačilo dorazit.

Božena jen přikývla, i když vlastně nespěchala. Poděkovala, ač nebylo zač, a zamířila domů. Dopis zůstával v kabelce, jako malý, teplý uzlíček, na který si nechceš moc vzpomenout, a přesto ho nedokážeš vyhodit.

Doma se zouvala v předsíni, pověsila kabát, kabelku položila na stoličku, že potom vybalí nákup. V kabátu jí zavibroval telefon. Podívala se: zpráva od dcery.

Mami, ahoj. Přijedeme o víkendu, jo? Vojta potřebuje něco ke škole, prej máš starý knihy.

Ucítila, jak se jí v hrudi něco sevřelo a vzápětí povolilo. Přijedou! Není ještě vše tak špatné. Odepsala: Samozřejmě, moc vás čekám.

V kuchyni vyrovnala nákup, dala vařit polévku. Dopis ležel v kapsičce kabelky zapomenuté na stoličce.

V sobotu navečer zabušily na chodbě kroky, bouchly dveře. Božena koukla kukátkem: známé siluety. Dcera s nákupní taškou, zeť s krabicí, Vojta s batohem na jednom rameni. Vyrostl, byl skoro až ke dveřím, hubený, v tmavé bundě, vlasy mu lezly zpod čepice.

Babi, ahoj, pozdravil, vešel první a nesměle ji políbil na tvář.

Jen pojďte, pojďte, mám tu pro vás přezůvky, štrachala se, aby nezacláněla v úzké předsíni.

Hned bylo plno, směs vůně zimy, sladkého cukroví, stížnosti zetě, že ve vchodě zase nikdo neuklidil, Vojta shazoval kecky, háčkem batohu zavadil o věšák.

Mami, budem jen chvilku, zítra jdeme k jeho rodičům, víš, hlásila dcera, odložila tašku.

Vím, vím, posaďte se do kuchyně, polévku jsem uvařila.

Všichni seděli trochu nesouměrně zeť blíž k oknu, dcera vedle něj, Vojta naproti Boženě. Polévka mizela mlčky, jen lžíce cinkaly. Pak se rozproudila řeč o práci, o dopravě, o cenách. Slova plynula tiše, ale pod tím proudilo napětí jako neviditelná řeka.

Vojto, tys chtěl něco ke škole, připomněla dcera, když dojedli.

Jo, babi, máš něco k dějepisu? O válce něco? Učitel říkal, že můžem donést materiály.

Ale ano, mám, pojď, ukážu ti to!

Odešli spolu do pokoje. Božena rozsvítila lampu a sáhla nahoru na polici, kde stály staré knihy v vyšisovaných vazbách.

Tady, koukej o odboji, tady deníky, tady paměti Co přesně hledáš?

Je mi fuk, hlavně ať to není nuda, pokrčil Vojta rameny.

Stál vedle, hlavu trochu skloněnou, a Božena v něm na chvíli viděla toho malého chlapce, co se jí kdysi tulil do klína a pořád se na něco ptal. Teď mlčel, ale v očích mu záblesk zájmu zůstal.

Zkus tuhle, podala mu tlustou knihu se zelenou přebalem. Tahle se mi tenkrát líbila.

Listoval v ní.

Díky, babi.

Ještě chvíli klábosili o dějepisu a o učiteli, který prý není zlý, ale někdy to přehání. Božena poslouchala, přikyvovala, byla šťastná už jen z toho, že jí něco vypráví.

Za chvíli přišla dcera:

Vojto, za půl hodiny vyrážíme.

Jasný, strčil knihu do batohu, šel se obout.

Při odchodu bylo v předsíni opět těsno. Tašky, bundy, šály, zavolej, nech tam klíče!, pošlu ti recept. Božena je vyprovodila až ke dveřím, počkala, než zavřel výtah, a vrátila se do bytu.

Ticho přišlo hned. Uklízela stůl v kuchyni. Na stoličce stále ležela její kabelka. Mimoděk sáhla do kapsičky, nahmátla složený papír. Chvíli zvažovala, jestli ho má vytáhnout a roztrhat, ale nakonec ho jen schovala hlouběji a kapsu zavřela.

Nevěděla, že v předsíni, když hledala knihy, Vojta omylem kabelku batoh zapíchl, zip se pootevřel a bílý růžek papíru vykoukl. On ho prsty zastrčil zpět, zahlédl nápis Milý Ježíšku a ztuhl.

Tenkrát dopis nevytáhl. Dospělí byli nablízku, spěch a chaos. Ale ten nápis mu utkvěl v hlavě.

Večer doma, když vybaloval batoh, si na něj vzpomněl. Že babička, dospělá žena, píše Ježíškovi, mu přišlo zprvu směšné, pak zvláštní, nakonec spíš smutné.

Druhý den odjeli k příbuzným. Vojta jedl chlebíčky, poslouchal dospělé, hrabal se v mobilu. Ale někde v pozadí mysli mu pořád blikala ta bílá obálka.

Po pár dnech ze školy napsal babičce: Babi, zastavím se u tebe? Potřebuju ještě knížku. Odpověděla rychle: Jistě, těším se.

Zastavil se po vyučování, s batohem přes rameno, v uších sluchátka. V domě vonělo vyvařovaným zelím a leštidlem. Dveře mu otevřela hned, jako by čekala u zvonku.

Jenom pojď, Vojto, svlékni se. Upekla jsem ti lívance.

Svlékl bundu, hodil batoh na stoličku ke kabelce. Kabelka byla pootevřená, bílý růžek zase vykukoval. Ucítil, jak mu srdce poskočilo.

Než babička v kuchyni obracela lívance, tiše poklekl, předstíral, že zavazuje tkaničku, a vytáhl papír. Cítil, že to není fér, ale neudržel se.

Papír schoval do kapsy mikiny a šel do kuchyně.

Lívance jsou super, snažil se být nenucený.

Jedli, mluvili o škole, o počasí, o prázdninách. Babička se pořád ptala, jestli mu není zima, jestli nepotřebuje nové boty. Odpovídal vyhýbavě, spíš žertovně.

Později se zavřel v pokoji, předstíral prohlížení knihy a odešel jako obvykle, aby nebylo podezřelé.

Až doma, zamčený v pokoji, dopis rozložil. Sedl si na postel, papír na kolenou. Byl trochu pomačkaný, rohy ohnuté, písmo pečlivé, trochu starosvětské.

Začal číst. Nejprve se styděl, jakoby načapal cizí tajemství. Pak, když došel ke ať vnuk není zamlklý jak cizí, mu zatrnulo.

Zastavil se, přečetl tu část znovu. V krku měl najednou knedlík. Uvědomil si, jak poslední dobou babičce jen stroze odpovídá, odbývá jí při hovorech. Ne, že by ji neměl rád. Jen prostě nebyl čas, nálada, vždy něco chybělo. A ona to vnímala jako

Dopis dočetl až do konce. O klidu, jednom stole, aby jeden druhého slyšeli. A najednou pocítil k babičce takovou lítost, že měl chuť se za ní hned rozběhnout, obejmout ji a říct, že bude všechno dobré. Ale hned se zastyděl za vlastní patetické představy.

Lehl si na záda, zíral do stropu. Dopis ležel vedle, bílé místo na tmavém povlečení.

A co teď? Má to říct mámě? Nebo tátovi? Vždyť budou brblat, co je to za nesmysly, proč to psala. Možná se pohádají ještě víc. Vrátit dopis babičce a tvářit se, že jej náhodou našel? Poznala by, že četl. Bylo by jí trapně. Jemu taky.

Otočil se na bok, zabořil obličej do polštáře. V uších mu zněla slova: aby vnuk nebyl zamlklý jak cizí, ať si můžeme sednout ke stolu. Nebyla to vlastně prosba k Ježíškovi byla to prosba k němu samotnému.

Večer u večeře se několikrát nadechl, že něco řekne: Mami, babička, ale vždycky ho někdo přerušil. Táta začal o známkách, máma něco řešila v práci. Nakonec mlčel a dojídal těstoviny bez pohledu nahoru.

V noci dlouho nespal. Dopis zastrčil do zásuvky stolu, složený na čtvrtiny. Nemohl zapomenout, že tam leží.

Druhý den o přestávce řekl kamarádovi, že našel babiččin dopis Ježíškovi. Kamarád se smál: Borec. Můj děda věří jen ve starobní důchod a Plzeňský prazdroj. Vojta řekl: Mně to nepřijde vtipný. Překvapilo ho, jak ostře to vyznělo. Kamarád pokrčil rameny a téma pustil z hlavy. Vojta měl pocit, že zůstal s tím dopisem dost osamělý.

Večer vyťukal babiččino číslo, ale před zazvoněním zavěsil. Pak otevřel rodinný chat himaláj salát, vtip o zácpě, pozvánka do práce na večírek. Povrchní. Bezpečné. Žádné dopisy.

Napsal: Mami, co kdybychom slavili Silvestra u babičky? a hned tu větu zase smazal. Představoval si, jak máma odpoví: Zbláznil ses? Už jsme domluvení u tatínkových rodičů. Hádku. Tíhu.

Sedl ke stolu, vytáhl dopis, rozložil ho ještě jednou. Znovu se zadíval na slova o jednom stole. A napadlo ho něco, čeho se trochu polekal a trochu usmál.

Ne Silvestr. Prostě večeři. Bez důvodu.

Vešel k mámě do obýváku, zrovna pracovala na notebooku.

Mami, stál nesměle ve dveřích, co kdybychom šli k babičce. Jakože všichni. Normálně posedět. Pomůžu s vařením.

Máma se zasmála: Ty? Vařit? Tak to chci vidět. Ale táta přijede pozdě, já mám uzávěrku.

V sobotu. Stejně budeme doma.

Vzdychla: Vojto, nevím. Táta zase bude brblat, že potřebuje odpočívat. A vůbec

Mami, vždyť ty sama říkáš, že babička je tam sama. Aspoň jednou! Jenom sednout.

Něco v jeho hlase zřejmě zapůsobilo.

Uvidíme, promluvím s tátou. Ale nic neslibuju.

Vojta odešel rozpačitý, s horkýma ušima. První zkouška za ním. Ale další čekala.

Večer zaslechl, jak rodiče v kuchyni tiše hovoří.

Sám to navrhl, divila se máma. To nikdy předtím.

A co tam dělat? Zase vyprávět o penzi, bručel táta.

Máma po chvíli zašeptala: A ona je tam sama. Vojtovi to není jedno.

Byl klid, pak táta: Dobrá. Tak v sobotu.

Vojta v pokoji cítil nečekanou úlevu. Ale čekal ho ještě rozhovor s babičkou.

Druhý den zavolal sám:

Babi, v sobotu přijdeme, jako málo kdy. Já můžu přijít dřív, pomoct vařit.

Na chvíli ticho, pak: Samozřejmě, přijď. A co budeme dělat?

Salát nakrájím. Nebo brambory.

Salát jsi nikdy nekrájel! Tak tě to naučím.

V sobotu dorazil s dvěma taškami s mámou z obchodu.

Jé, to krmíme armádu? smála se babička.

Radši víc.

Vařili spolu. Babička ho usměrňovala: Ne tak, nebo si uřízneš prst. On brblal, ale poslouchal.

V kuchyni voněla cibule a pečené maso, v rádiu hrál polozapomenutý šlágr. Venku zase tma, ve dvoře někdo spěchal.

Babi, řekl najednou, stále bdící na okurce, ty věříš ještě na Ježíška?

Babička sebou trhla, až ji lžíce cinkla o pánev. V kuchyni na chvíli ztichlo vše, i rádio.

Proč se ptáš? otočila se nenápadně.

Pokrčil rameny: Ve škole byla debata

Nakonec odpověděla tiše: Jako malá ano. Teď už moc ne. Ale možná někdo jako Ježíšek přece je, jen jinak, než to ukazují v televizi. Proč?

Jen tak. Bylo by fajn, kdyby byl.

Pak chvíli mlčeli. Ona se vrátila k plotně, on k prkénku. Něco v něm se zatřáslo. O dopisu mlčel. Ale znal, že jí tím rozhovorem cosi sdělil, co není třeba pojmenovat.

Večer přišli rodiče. Táta trochu unavený, máma s čerstvým koláčem.

To je hostina, zabručel táta. To máme svatbu?

To všechno připravil Vojta.

On? divil se táta. Tak to čučím.

Vždyť je to jen jídlo, zabručel Vojta, ale byl rád, že si toho všimli.

Ke stolu si sedli nejdřív napjatě, každý opatrně volil slova. Ale brzy jídlo prolomilo ledy. Smáli se starým příhodám z maminčina dětství, o tom, jak se v Kladně v obchodě ztratila, táta vyprávěl z práce, Božena se tiše smála do dlaně.

Vojta je sledoval a myslel na dopis. Připadalo mu, že pod slovy běží druhý, tichý proud o sdílení, slyšení, o tom, co v dopise stálo.

Někdy u čaje máma řekla: Mami, promiň, že chodíme tak málo. My pořád nestíháme.

Neznělo to jako výmluva, spíš jako přiznání. Božena sklopila oči.

Já vím. Máte svůj život, já to neberu zle.

Vojtu zabolelo, věděl, že ji to mrzí. Ale říct to znamenalo spíš snahu nezatěžovat.

Nečekaně řekl: No, ale občas můžeme klidně přijít. I když není svátek.

Rodiče na něj pohlédli. Zrudnul, ale pokračoval: Jako dneska. Je to fajn.

Táta se pousmál: To je pravda, je to příjemný.

Máma kývla: Můžeme to zkusit, aspoň někdy.

Pak se zase mluvilo o škole, přijímačkách, o tom, jaké jsou dnes možnosti. Božena se zapojovala, i když některým termínům už nerozuměla.

Odcházeli, v předsíni opět těsno, kabáty, tašky, šály, zavolej, pošlu ti recept. Božena vše poklizela, táta jí pomohl těžký kastrol na polici, máma umyla hrnce.

Mami, zase si někdy v klidu posedíme, ano? slíbila dcera.

Ráda budu.

Vojta se na chvilku zdržel u stolu, kde ležel notýsek a propiska. Dopis už tam nebyl pořád ho nosil v kapse, složený. Rozhodl se, že ho babičce nevrátí. Bylo v něm příliš, než aby letěl zpět do kapsy.

Babi, když bys po nás něco chtěla nemusíš to psát řekni nám to.

Dívala se na něj překvapeně, ale pak přikývla: Řeknu, pokud bude potřeba.

Vyšel ven. Dveře se zavřely, výtah sjel dolů.

Božena zůstala ve svém tichu. Začala umývat nádobí, na stole drobky, v bytě vůně masa a čaje. Přitiskla dlaň na ubrus.

Uvnitř jí bylo podivné ticho: ne štěstí, ale jakoby někdo otevřel okno a pustil dovnitř nový vzduch. Spory nezmizely, věděla, že dcera se zetěm budou dál hašteřit, Vojta si dál nechá něco pro sebe. Ale dnes se přece jen posunuli o krůček blíž.

Vzpomněla si na svůj dopis. Nevím, kde je. Možná pořád v kabelce, možná jsem ho ztratila, možná někdo našel. A najednou jí to už tolik nevadilo.

Postavila se k oknu. Pod lampou si hrály děti, koulovaly se sněhem. Jeden kluk v červené čepici se smál, až ten smích zněl až do třetího patra.

Božena se čelem opřela o chladné sklo a usmála se. Neokázale, drobně. Jako by odpovídala někomu na tichý, ale srozumitelný signál.

A v kapse Vojtovy bundy, v předsíni pražského bytu, zůstával pečlivě složený dopis. Občas ho vytáhl, přečetl pár řádků a zastrčil zpět. Ne jako prosbu k pohádkovému Ježíškovi, ale jako připomínku toho, co si doopravdy přeje ten, kdo vaří polévku a čeká na zavolání.

Nikomu ten dopis neukázal. Ale když máma příště řekla, že je unavená a k babičce nejede, prostě oznámil: Já se u ní zastavím.

A šel. Bez svátku, bez důvodu. Prostě jen tak. Nebylo to zázrak. Jen další krůček k tomu, o čem kdosi dávno napsal na čtverečkovaný papír.

Když mu Božena otevřela, byla překvapená, ale neptala se.

Jen pojď, Vojtíšku. Zrovna jsem zapnula konvici.

A to stačilo, aby bylo v bytě zase o kousek tepleji.

Rate article
Add a comment