Maminka odešla z domu a už se nevrátila. Dítě na ni čekalo až do svítání.

Dobré zprávy

Vít si pamatoval svou maminku jen od doby, kdy byl malým miminkem. Byla mu vždy po boku a neměl nikoho jiného. Otec opustil maminku ještě před jeho narozením. Bylo to večer. Malý Vít slíbil, že bude statečný a bude čekat, až se mu maminka vrátí domů.

Seděl na stoličce u okna a slíbil sám sobě, že zůstane silný a vytrvá, dokud se neozve klika u dveří. Uběhla hodina, dvě, ale maminka nikde. Vítkovi bylo teprve pět let a rozplakal se, pak se šel podívat do ložnice, jestli tam maminka náhodou není. Ale pokoj byl prázdný a boty, ve kterých odešla, také chyběly.

Začal ho přepadat strach a rozplakal se znovu. Tak v slzách usnul.

Ráno ho probudily sluneční paprsky protínající peřinu. Chlapec vstal a znovu šel hledat maminku po bytě. K sousedovi nešel maminka mu říkala, že tam bydlí protivný strýc, který je pořád opilý a rád se pere. Vít se ho bál.

Vydal se ven, v naději, že tam maminku najde. Lidé, kteří chodili kolem, si ho vůbec nevšímali. Po dlouhém hledání chlapec vyčerpáním usedl na lavičku, kde už seděla stará paní. Vít si tiše přisedl a slzy mu samy stékaly po tvářích. Stařenka se na něj podívala a zeptala se, co se mu přihodilo.

“Běž domů,” poradila mu, domnívajíc se, že je jen rozmazlený, a podala mu jablko. Vítku to ale nezastavilo v hledání dospělí, které potkával, neměli o něj zájem. Každý spěchal za vlastním životem.

Nakonec byl Vít k smrti unavený a usnul v parku. Přišel večer, byla mu zima a měl hlad. Někdo zavolal policii. Tak se dostal na stanici a odtud ho převezli někam jinam, kde ho svěřili do péče jedné tety.

“Chci maminku!” rozplakal se znovu, doufaje, že s ní teď už musí být. Ale v pokoji, kam ho zavedli, nebyla žádná maminka.

Za malou chvíli přišla ještě jiná teta, přinesla mu čisté oblečení a pomohla mu se převléct. Pak ho vedla za ruku do jiné místnosti, kde bylo několik dětí stejně malých jako on. Vít se opřel o stěnu a zůstal tak stát dlouho, celý zmatený. Pomalu si začínal uvědomovat, že jeho maminka je někde daleko, moc daleko, a snad už nikdy nepřijde.

P. S. Ta noc byla pro Víta osudová. Maminku tehdy v Praze srazilo auto a ona zemřela právě ten večer, kdy odešla z domovaA právě v té místnosti mezi cizími dětmi, s očima ještě zalitýma slzami, potkal Vít holčičku s copánky a tichým úsměvem. Položila mu na kolena svou oblíbenou hračku, plyšového medvěda, a zašeptala: Taky se bojím. Její teplá dlaň mu stiskla ruku.

Najednou už nebyl úplně sám. V té chvíli začal věřit, že kde končí jedna láska, může vyrůst druhá. Nové příběhy a přátelství začaly pomaličku hojit bolavé místo v jeho srdci. A i když každý večer šeptal potichu do polštáře: Mami, moc mi chybíš, cítil v koutu duše, že i bez ní nakonec nezůstal zapomenutý.

Protože tam, kde někdo čeká s otevřenou náručí, může člověk znovu najít domov i když vypadá docela jinak, než jaký si kdy vysnil.

Rate article
Add a comment