Jenom co si pamatuji, svou maminku jsem znal vlastně odjakživa. Byla mi vším, byla vždycky po mém boku. Jiného blízkého jsem neměl. Otec odešel od maminky ještě než jsem spatřil světlo světa. Bylo už pozdní odpoledne, když jsem slíbil sám sobě, že budu odvážný a počkám, až se máma vrátí domů.
Tenkrát, v tom dětském věku, jsem si opravdu umínil, že vydržím a budu statečný, budu čekat, až se otevřou dveře a máma vstoupí.
Hodina za hodinou plynula, slunce dávno zapadlo a stále nic. Mně bylo možná pět let a nakonec jsem začal plakat. Zamířil jsem do pokoje, třeba bude aspoň tam, říkal jsem si. Ale ani v ložnici nebyla. Zmizely i její staré boty, ve kterých odešla.
Strach ve mně rostl a opět mi zvlhly oči. Nakonec jsem usnul, uplakaný, vyčerpán tichou úzkostí.
Probudil jsem se až když mi do tváře dopadaly první paprsky ranního slunce. Hned jsem vyskočil a znovu se vydal hledat maminku po bytě, ale marně. K sousedovi jsem nešel, jak mě máma pokaždé varovala bydlel tam protivný stařík, který byl pořád opilý a nikdy se nebál dát někomu pohlavek. Měl jsem z něj strach.
Vyšel jsem tedy ven před dům s nadějí, že ji někde uvidím. Ale když jsem na kolemjdoucí volal, nikdo si mě nevšímal. Jako bych byl pro dospělé neviditelný. Únavou jsem nakonec dosedl na lavičku v parku. Seděla na ní stará paní a když jsem se k ní přidal a začal tiše plakat, otočila se ke mně a zeptala se, co se stalo.
Běž domů, poradila mi mrzutě, asi myslela, že jsem zlobil, a podala mi jablko. Ale doma nebylo kam se vracet a maminku jsem nemohl najít. Pokračoval jsem tedy v bloudění ulicemi, dospělí kolem mne dál chodili spěšně, každý ponořený ve svých starostech.
Nakonec mi došly síly, usnul jsem někde v trávě v parku. Když se stmívalo, bylo mi zima a hlad. Někdo však zavolal strážníky a tak jsem se dostal až na policejní stanici. Pak mě převezli jinam a předali do péče nějaké tetičky.
Chci maminku, vzlykal jsem ze všech sil, doufaje, že ji aspoň teď znovu uvidím. Ale v cizí místnosti po mamince samozřejmě ani stopa.
Brzy přišla další paní, přinesla mi čisté šaty a pomohla se převléknout. Potom mě vedla za ruku, nevěděl jsem kam, a skončil jsem mezi cizími dětmi, které byly ztracené stejně jako já. Opřel jsem se o zeď, hlavou mi kroužily zmatené myšlenky máma je nyní asi už opravdu daleko, snad někde, odkud se nevrátí.
P.S. Maminku v ten den, když vyšla z bytu do města, srazilo v Praze auto a pak už se ke mně nikdy vrátit nemohla.