Jak mi vlastnictví bytu brání uzavřít manželství

Dobré zprávy

Když jsem oslavil třicáté narozeniny, konečně se mi podařilo koupit si vlastní dvoupokojový byt v Praze. Bydlím v něm sám a zatím jsem nepotkal žádnou vhodnou partnerku. Čím si vysvětluji své těžkosti v osobním životě? Podle mého názoru je to právě tím, že mám byt. Dnes je pro ženu těžké být zároveň nezávislá a pořádně ženská. Své potenciální partnerky bych rozdělil do dvou skupin:

1. “Máš svůj vlastní byt? Skvělé, tak se ke mně přestěhuj a nemusím nic řešit.” Takové ženy se nechtějí příliš snažit, stačí jim, že mají vše připravené. Můj byt je jasné plus, jsou ochotné založit se mnou rodinu a mít děti, pokud se pro ně nic zásadního nezmění. Takové ženy však často nemají potřebu budovat si kariéru nebo vydělávat víc peněz. Problém s bydlením jsem už vyřešil, auto máme moje na co by se o něco snažily?

Když se bavím s těmito ženami, mám pocit, že by se víc hodily být mými dcerami než partnerkami. Takovou ženu musíte živit, rozmazlovat, starat se o ni a pak ještě hlídat, aby neodešla. Takové štěstí nechci raději bych měl kočku a volný čas na svoje zájmy.

2. “Máš svůj byt? Ne, já raději zůstanu s rodiči nebo pojedu na chalupu. Nebo pojďme ten byt prodat a koupit něco napůl.” Tuhle variantu mám obzvlášť rád. Věnoval jsem roky a spoustu úsilí na to, abych byt získal, abych ho teď prodával a platil další hypotéku desítky let? Kdyby aspoň chtěla přispět na splátky sama, jenže ne, platím vše já, ona dá něco podle možností. A co až půjdu na rodičovskou dovolenou? Zdá se, že dokud doplatíme hypotéku, snad bych směl mít i dítě ovšem až po čtyřicítce a hlavně abych ženu něčím neobtěžoval a ona žila v klidu.

Čím dál častěji mě napadá, že je jednodušší si adoptovat tříleté dítě z dětského domova, než najít ženu, která by se nebála mít děti. Vyvolává to ve mně pocit, že i kdybych se oženil, zase bych vše musel zvládat sám, všechny problémy řešit bez cizí pomoci a asi bych se měl pořádně naučit mít se rád. Na co vlastně v tom případě potřebuju ženu?

Jsem teď svým pánem, ve svém bytě i ve svém životě. Opravil jsem si ho pěkně, mám dost prostoru pro sebe a svoje koníčky. Někdy si přeju rodinu, blízkou osobu vedle sebe, ale setkání s realitou tenhle sen většinou rychle rozptýlí. Přihodím jednu příhodu, co se mi nedávno stala.

Zamiloval jsem se do Evy, kterou jsem už nějakou dobu znal, a měl jsem pocit, že ona to cítí podobně. Dívali jsme se na film u mě doma a dostali chuť na pizzu. Pomyslel jsem si, že by mohl alespoň objednat a zaplatit on. Udělal to vyšel k výtahu, vyzvedl pizzu od rozvozce a zaplatil, akorát že peníze měl ode mě, které jsem mu předem dal. Potom už mezi námi všechno skončilo komunikace i jakákoli sympatie.

Možná to byla moje vina. Kamarádi mi říkali, že jsem vůbec neměl nabízet peníze na pizzu. Byla to zvědavost, jestli je přijme, nebo odmítne. Těch pár korun pro mě nehrálo roli, ale o peníze vlastně vůbec nešlo.

Z toho všeho jsem si odnesl, že vlastní byt může být sice velké životní vítězství, ale místo radosti mi někdy spíš komplikuje cestu k opravdovému partnerství. Možná je lepší nejdřív se naučit být šťastný sám se sebou zbytek už třeba přijde časem sám.

Rate article
Add a comment