Každý z nás má příbuzné. Když jich je hodně, vždycky se mezi nimi najdou i tací, kteří jsou docela zámožní, a většinou nejsou mezi ostatními příbuznými příliš oblíbení jednak kvůli závisti, ale i proto, že jsou trochu jiní. Ale když se chystá nějaká větší slavnost, vždycky se někdo snaží tyto zámožné příbuzné pozvat, snad aby padl pod stromeček dražší dárek, nebo aby okouzlili svým stylem. Takoví lidé se našli i v mé rodině. Připomněla jsem si to před pěti lety na jedné svatbě, kam mě pozvali. Syn sestřenice mého otce, tedy někdo hodně vzdálený, měl svatbu. Hosty byli i ti bohatší příbuzní, co přijeli z daleka z Prahy nebo z Brna, kdo ví. Byli jako z jiné dimenze.
V Česku je skoro pravidlem říkat si: Pozvěme ty majetnější, třeba se vytáhnou s nějakým pěkným dárkem, a když je příležitost jako svatba, tím spíš! Takže dům přeplněný lidmi, nevěsta s ženichem se smějí do foťáku, vůně řízků a bramborového salátu se mísí se smíchem. Zámožní manželé, ověšení šperky a v naleštěných botách, dorazili pozdě právě ve chvíli, kdy se začaly rozdávat dary.
Paní sedící vedle mě si šeptem povzdechla: Tak schválně, co teď přijde. Vsadím se, že maminka ženicha bude zklamaná a ti mladí ještě víc.
Překvapeně jsem si ji změřila: A proč? Na dárcích až tak nezáleží, ne?
Došla řada na bohaté příbuzné. Podali panu moderátorovi zlatý obálku. Ten ji otevřel a na sále se rozhostilo až pohřební ticho. Hlavou mi letěly sny: Bude tam klíč od bytu? Poukaz na auto? Výlet do Alp? Anebo obálka naditá tisícovkami?
Mistři ceremonie se naklonil ke mně a skoro šeptem oznámil, co v obálce je. Matka ženicha byla v mžiku u pultíku, překontrolovala sumu a tázavě pohlédla na boháče.
Tak to je všechno? Vážně? Zvali jsme vás na svatbu, jezdíte v drahém autě, říkáte, že jste podnikatelé, a přinesete takový dar? To by dal i obyčejný člověk z vesnice, rýpla si suše.
Příbuzní ani nezamrkali, beze slova si vzali svou obálku zpět a jen lakonicky odvětili:
Nejste spokojeni? Tak ho dejte někomu jinému. A prostě odešli ze svatby zpátky do noční Prahy jako by byli stíny.
Měli jste to vidět. Všichni začali vesele hýkat, až slzy tekly. Ani já jsem nemohla přestat smát v tom podivném, rozvášněném snu.
A později jsem zjistila, že tihle příbuzní bývají zvaní po celé zemi na svatby a oslavy jen proto, že by mohli něco pořádného dát. Kolik vlastně dali těm novomanželům? Počtem to bylo akorát na týdenní pobyt v Mariánských Lázních se snídaní v hotelu. Pro mě perfektní dar, hlavně když jde o někoho tak vzdáleného. Ale maminka ženicha byla přesvědčená, že je to dar pro chudé, prý když nejsou zvyklí na naši štědrost, neměli jezdit.
Kolečko svatebních kostýmů se zatočilo dál a já pozorovala, jak se v českých snech směs peněz, švestkových knedlíků a rodinných ambicí rozplývá jako pára nad bramboračkou.