Jednoho dne jsem s kamarádem trávila dovolenou u moře. V Praze, na pláži blízko kavárny, byl stánek se zmrzlinou. Seděli jsme tedy v letní kavárně, popíjeli čerstvý limonádový nápoj, když jsme si všimli, jak se u stánku na zmrzlinu tlačí dav lidí. Můj kamarád byl zvědavý, tak jsme se šli podívat blíž. Na zemi tam ležela dívka, bez známek vědomí. Vedle ní plakala žena, snažila se ji probudit a resuscitovat.
Můj kamarád Jakub se neztrácel v situaci. Vzal lahvičku s vodou, opatrně ji polil, zkontroloval jí puls a rychle pochopil, že je nutné zahájit masáž srdce. Okamžitě mi přikázal, ať zavolám záchranku.
O několik minut později dorazili záchranáři a dívku odvezli. Než odjeli, poděkovali Jakubovi. Ten tímto zachránil život Anežce, jak jsme později zjistili. Byla jsem ohromená. Ne jenom hrdinstvím kamaráda, ale spíše tím, že většina lidí jen stáli a dívali se. Někteří fotili na mobil, jiní pouze zírali na bezvládné tělo. Možná ani já bych nedokázala zareagovat stejně pohotově, ale hlavní je, že ona byla zachráněna.
Druhý den jsme seděli u snídaně ve stejné kavárně. Najednou před vchodem zastavila tři elegantní auta s cizí poznávací značkou.
To jsou krásná auta. Přál bych si jedno takové, poznamenal Jakub. Z vystoupilo šest mužů s kavkazskými rysy a zamířili k našemu stolu. Jeden z nich se zeptal: Kdo z vás včera pomohl té dívce? Ukázala jsem na kamaráda.
Muži mu poděkovali a jeden mu podal klíče od jednoho z luxusních aut. Ukázalo se, že to byli bratři Anežky. Nemohli jinak, museli Jakubovi poděkovat zachránil jim jedinou sestru. Jakub byl z toho v šoku ještě dlouho. Tři roky šetřil na auto, ale nikdy se mu nepovedlo si ho koupit. A teď mu ho někdo daroval jako vděk za záchranu života.