Jsem si naprosto jistá, že opravdu nemáme povinnost živit švagra a jeho rodinu, natož jim pronajímat byt. Hned na úvod chci říct, že třípokojový byt, ve kterém žijeme, je můj koupila jsem ho ještě před svatbou v příšerném stavu. Dovedete si představit, jak špatný byl vstupní dveře byly jen přisazené ke zdi, ani nešlo pořádně zamknout. Naštěstí mě potěšila cena, takže jsem si ho pořídila a později postupně opravovala. Ale o tom jsem vlastně nechtěla mluvit.
Když jsem se seznámila se svým manželem, už jsem měla dvě místnosti opravené, dokonce i nějaký nábytek tu stál. Byt byl útulný a dalo se tu dobře bydlet.
Manžel byl pohledný a slušný muž, bydlel v podnájmu. Pár měsíců po našem seznámení se ke mně nastěhoval. Po svatbě jsme jednu místnost předělali na dětský pokoj a postupně jsem porodila syna a pak dceru.
Všechno bylo skvělé, až jednoho chladného podzimního večera narušila naši domácí pohodu tchyně. Přijela s kufry, uplakaná:
Můžu u vás na čas zůstat? Můj mladší syn si do mého bytu přivedl přítelkyni. Snad jim to spolu vyjde a jednou spolu zestárnou Nebudu tu dlouho, pomůžu vám s dětmi, budu je vyzvedávat ze školky i školy, vařit jim. Nemám nikoho jiného kromě vás!
Plakala, tak jsem ji pustila dál a rovnou jí dala největší pokoj. Tchyně byla v důchodu, jak slíbila, starala se o děti, ale svůj domov už skoro nenavštěvovala, protože tam teď bydlel její mladší syn s novou manželkou a dvěma dětmi jedním vlastním a druhým, které si jeho žena přivedla z prvního manželství.
Dávno, když si švagr vzal svoji první ženu tehdy ještě studentku gymnázia prodali moji tehdejší tchán s tchyní svůj byt a za peníze pořídili garsonku pro sebe a dvoupokojový byt pro syna. Jenže brzy poté tchán těžce onemocněl a zemřel.
Švagr a jeho první žena měli spolu dvě děti, po rozvodu zůstal byt jí. Nyní v jeho bývalém bytě žije ona s novým manželem a společně mají už tři děti. Švagr se po rozvodu vrátil k matce.
Maminko, budu teď zase nějaký čas bydlet s tebou. Jsem svobodný a mám teď plány! Nějak to zvládnu, jednou si něco najdu tvrdil. Jenže jeho plány nevyšly a za pár měsíců přivedl k matce i novou přítelkyni.
Tchyně u nás každý víkend hlídala i děti z prvního i druhého manželství svého syna, takže tu byl často hluk a chaos.
Po roce mi došla trpělivost a řekla jsem tchyni, ať se zkusí vykombinovat vlastní bydlení. Zase se rozplakala a začala být hysterická.
Musela jsem si promluvit se švagrem, že by měl vyklidit byt po rodičích. Jenže on odmítl s poukazem, že má děti a nízký plat, takže si nájem nemůže dovolit. Co mám v takové situaci dělat?
Mezi mnou a tchyní se vztahy rychle zhoršily. Domů z práce jsem chodila nerada. Rozhodla jsem se promluvit si s manželem a říct mu, že pokud to s ubytováním jeho matky nevyřeší, budu žádat o rozvod.
Manžela má slova naprosto vykolejila, protože opravdu nevěděl, kam má svoji mámu dát nechtěl ji přece jen tak vyhodit na ulici.
Navrhla jsem, aby si našla podnájem peníze na pomoc máme. Jenže tchyně to rázně odmítla a prohlásila, že místo toho musíme pronajmout byt se dvěma pokoji švagrovi a jeho rodině, aby ona se mohla vrátit domů.
To už byla přes čáru. Řekla jsem, že pokud se tchyně nevystěhuje do týdne, její věci vyhodím za dveře. Co jiného jsem měla dělat?
Nejsem přesvědčená, že máme někomu povinnost platit bydlení, a už vůbec ne živit dospělého bratra mého manžela. Každý by se měl naučit nést odpovědnost sám za sebe a své nejbližší. Pokud budeme neustále zachraňovat ostatní, nikdy nezískají odvahu postavit se na vlastní nohy ani důvěru ve vlastní schopnosti. Někdy musí přijít chvíle, kdy přestaneme chránit druhé před následky jejich rozhodnutí jen tak se mohou skutečně naučit žít.