Na konci tohoto léta
Když Dana pracovala v městské knihovně v Olomouci, připadala si její život trochu nudný. Návštěvníků chodilo málo, většina lidí dnes hledá knihy na internetu. Dana často přerovnávala svazky v regálech a utírala z nich prach. Přestože její práce nebyla vynášející, měla jeden velký bonus Dana přečetla neskutečné množství knih: od milostných románů po hluboké filozofické traktáty. Ve třiceti si najednou uvědomila, že právě ta největší romantika vlastně vždy šla kolem ní.
Věk už měla na to, aby si začala hledat rodinu, ale vzhledem nerozeznatelná v davu, zaměstnání spíše za pár korun. Přesto ji nikdy nenapadlo knihovnu opustit, všechno jí vyhovovalo. Do knihovny chodili většinou studenti, občas středoškoláci nebo důchodci.
Před nedávnem byl krajský soutěž knihovníků a Dana, sama dost překvapená, vyhrála hlavní cenu čtrnáctidenní pobyt u moře v Chorvatsku, plně hrazený.
Skvělé, musím jet! oznámila se zářivým úsměvem kamarádce i mamince. Z mé výplaty bych se k moři nedostala, tohle je jako výhra v loterii!
Léto se pomalu chýlilo ke konci. Dana se procházela po prázdné pláži. Lidé seděli spíš v kavárnách, protože moře bylo ten den obzvlášť rozbouřené. Byla u moře teprve třetí den a toužila být chvíli sama – přemýšlet, snít.
Znenadání zahlédla, jak vlny smetly z mola do vody mladíka. Ani na chvilku neváhala a rozběhla se mu pomoci. Nebylo to daleko od břehu a i když nebyla excelentní plavkyně, od dětství se voda nebála.
Vlny jí pomáhaly kluka táhnout ke břehu, pak ho zas trochu odnášely, ale Dana nakonec uspěla. Stála už téměř po prsa v moři, jediná její myšlenka byla udržet rovnováhu. Kdyby padla, mohla by být situace mnohem horší. Nakonec se vše podařilo.
V promočených šatech, přitisklých k tělu, pohlédla na mladíka a překvapeně zjistila:
Vždyť to je sotva čtrnáctiletý kluk, i když je vyšší než já, pomyslela si. Zeptala se: Proč jsi šel do vody, když je dnes tak rozbouřené?
Kluk vstal, poděkoval a nejistě odešel. Dana jen pokrčila rameny a dívala se za ním.
Další ráno se probudila v hotelovém pokoji a usmála se na nádherné počasí. Slunce jasně svítilo a moře znovu lákalo modrou čistotou. Vypadalo to, jako by se samo chtělo za včerejší bouřku omluvit.
Po snídani si Dana rozprostřela ručník na teplém písku. Po odpočinku se rozhodla projít do městského parku, kde ji upoutal malý střelnicový stánek. Na střední i na vysoké bývala ve střelbě poměrně zdatná, ale první rána minula cíl. Druhá však trefila přímo do středu.
Podívej, Tondo, takhle se má střílet! ozval se za ní hlas.
Otočila se a překvapeně spatřila včerejšího, teď už usměvavého chlapce. Vedle něj stál vysoký muž s laskavým pohledem.
Slečno, ukážete nám, jak na to? Já i syn jsme v tom amatéři, usmál se a představil se jako Antonín, jeho syn je Tomáš, ale všichni mu říkají Tonda.
Společně se prošli po promenádě, zašli si na zmrzlinu a projeli se na ruském kole. Dana čekala, že se k nim brzy přidá Tomášova maminka, ale oba vypadali klidně, jako by na nikoho dalšího nečekali.
Antonín byl velmi příjemný společník. Každou další minutu se s ním Dana cítila uvolněněji.
Dano, jste tu dlouho?
Teprve týden. Čeká mě ještě druhý.
Odkud jste?
Ukázalo se, že překvapivě bydlí ve stejném městě jako oni, v Olomouci. Všichni tři se tomu smáli.
To je náhoda, ve městě na sebe nenarazíme, potkáme se až u moře! rozesmál se Antonín.
Tonda se už choval bezstarostně, očividně pochopil, že Dana o včerejším incidentu otci nic neřekla. Po příjemném večeru ji oba pánové doprovodili k hotelu a domlouvali další setkání.
Dana přišla na pláž první, čekala. Antonín s Tondou dorazili téměř o hodinu později.
Dobrý den, Dano, promiňte nám to zpoždění, omlouval se Antonín, když se usazovali. Zapomněli jsme nastavit budík a zaspali jsme.
Tati, jdu do vody, oznámil Tonda a běžel k moři.
Dana ho najednou zadržela:
Počkej, vždyť neumíš plavat!
Otec se udiveně usmál: Ale Tonda umí dobře plavat, dokonce závodí ve škole.
Dana jen překvapeně mlčela. Asi se jí to tenkrát jen zdálo.
Další dny byly téměř pohádkové. Každé ráno se setkávali na pláži, pozdě večer se rozcházeli, jezdili na výlety. Daně vrtalo hlavou, že by si chtěla s Tondou promluvit o samotě cítila, že ho něco trápí. Brzy zjistila, že Antonín s Tondou bydlí v sousedním hotelu.
Jednoho dne přišel Tonda na pláž sám.
Dobrý den, táta je trochu nachlazený, řekl, ale já jsem slíbil, že se o mě postaráte místo něj. Uculil se. Nevadí, že jsem to tak rozhodl? Nebaví mě být zavřený v pokoji.
Tondo, dej mi na tatínka telefon, pro jistotu mu zavolám.
Telefonicky Antonín odpověděl: Díky, že se o něj postaráte, Dano. Sliboval, že bude poslouchat.
Uzdravte se, nemějte strach, ujistila Dana.
Po koupání si Tonda natáhl na lehátko vedle ní a překvapivě řekl:
Víte, jste fajn kamarádka.
Proč myslíš?
Díky, že jste včera nic tátovi neřekla, přiznal stydlivě. Vážně mě smetla vlna a trochu jsem zpanikařil.
To je v pořádku. usmála se Dana. Tondo, kde je vlastně tvoje maminka? Proč jezdíte na dovolenou sami?
Tonda chvíli váhal, jestli by měl říct pravdu, ale pak se nadechl a svěřil se:
Antonín byl zaměstnaný jako stavební inženýr, často jezdil na služební cesty. Tonda zůstával s maminkou Martou. Na pohled byla jejich rodina šťastná, ale ukázalo se, že to byla jen fasáda a na vině byla matka.
Jednou oznámil Antonín manželce:
Musím na tři týdny do Prahy na školení, je to šance na povýšení a lepší plat
Marta vypadala, že ji to potěšilo. S Tondou doma zůstali sami.
Za dva dny maminka řekla:
Přijde dnes můj kolega Adam s dcerou Ivetou. Potřebujeme s Adamem pracovat, tak se, Tondo, věnuj Ivetě. Je trochu starší, než jsi ty.
Iveta byla velmi energická dívka, po chvíli navrhla:
Pojď se projít do parku, stejně je doma nuda
Maminka jim dala tisíc korun: Jděte a kupte si něco dobrého.
Procházky s Ivetou nebyly nudné, byla o fous starší, měla rozhled a zajímavé názory. Tři týdny utekly rychle. Před návratem otce Iveta poznamenala:
Už aby přijel tvůj táta! Už mě nebaví tě zabavovat. Měla jsem s tátou dohodu, že tě budu odtahovat z domu, zatímco si vaši budou “pracovat”. Vysmála se tomu. Máma a táta jsou už dlouho rozvedení, ale pořád řeší byt…
Tondovi nebylo příjemné, jak Iveta mluvila o jejich rodičích. Byl na vážkách, čemu věřit, ale měl před očima konkrétní fakta. Po návratu otce viděl, že maminka se k tátovi chová chladně. Cítil, že je jejich rodina v krizi. Chystal se tátovi vše povědět, když náhodou uslyšel rodiče hádat se za dveřmi:
Ano, mám někoho jiného a co mi uděláš? zaslechl mámin hlas.
Nic, odpověděl Antonín klidně. Podám žádost o rozvod. Syn zůstane se mnou. Zdá se mi, že ho už stejně nechceš.
Jen si ho nech. Já si budu budovat nový domov, odsekla Marta.
Tonda se tiše odplížil do pokoje a poslouchal rozhovor. Nazítří byla sobota, Tonda dlouho ležel v posteli a čekal na odchod mámy. Slyšel, jak zabouchla dveře.
Otec se snažil situaci vysvětlit, ale Tonda ho zastavil:
Tati, nemusíš nic říkat. Všechno vím a chápu. Chci být s tebou. Mám tě rád a nám dvoum bude spolu líp.
Otec ho objal a pohladil po vlasech. Jsi dospělejší, než jsem si myslel. S mámou si můžeš psát nebo se vídat, jestli budeš chtít. Já ti do toho mluvit nebudu.
Ale Tonda už mámě zatím netoužil odpouštět. Odpoledne s Danou navštívili Antonína v hotelu, přinesli mu košík ovoce. Vypadal už veseleji a slíbil, že další den už půjde zase na pláž.
Za tři dny Antonína s Tondou čekal návrat domů, Dana měla ještě dva dny. Léto končilo. Na pokraji toho léta se s nimi loučila Antonín sliboval, že ji přivítá na letišti, Tonda se smál.
Dana si neplánovala nic dopředu, jen se šťastně usmívala a v mobilu znovu a znovu četla zprávy od Antonína, kde psal, že už jí touží vidět. Krátce poté se Dana přestěhovala do Antonínova a Tondova bytu v Olomouci a vypadalo to, že největší radost z toho má právě Tonda: kvůli tátovi, sobě i Daně.
Každé léto může něco změnit. Je důležité nezavírat oči před tím, co nám život nečekaně přinese příležitosti i nové vztahy. I když přijde konec léta, vždy má smysl jít dál s otevřeným srdcem.