Vzpomínka, která mi zůstane navždy – příběh na celý život

Pamatuji si to, jako by to bylo včera i když odehrálo se to už před mnoha desetiletími, a přesto mi ta vzpomínka umožňuje nahlédnout do toho, kým jsem je dnes.

Mikuláš Vacek už na základní škole věděl, že jednou bude učitelem. Nebylo to pouhé přání, ale hluboké přesvědčení, které v něm zakořenilo po jednom zásadním zážitku. Tehdy, jako malý kluk, pochopil, že člověk musí zůstat správným člověkem za každých okolností, a měl před očima vzor. Moment skutečného mravního vedení mu utkvěl v duši a nesl jej po celý život.

Mikuláš chodil do šesté třídy. Žil jen s maminkou, protože právě v tom roce je opustil otec prostě odešel a mně zůstaly v paměti jeho slova:

“Já mám jinou rodinu, vy si žijte, jak chcete.”

Tohle jsem si nesl v srdci po celý život. Stočil jsem se tehdy v dětském smutku do rohu pokoje a plakal tak, aby mě maminka neviděla:

“Až vyrostu, nikdy to neudělám svým dětem,” slíbil jsem si a na otce jsem se rozhodl zapomenout.

Skutečně jsem ho už nikdy neviděl a téměř si na něj nevzpomněl. Bylo mi líto, když jsem viděl, že ostatní kluci mají tátu, a já ne.

Maminka pracovala v textilce v Pardubicích a ještě doma šila pro sousedy. Museli jsme nějak žít nebyli jsme bohatí, ale doma k jídlu vždy něco bylo. Maminka se snažila, abych chodil do školy v čistém oblečení a nevypadal chudší než ostatní. V těch letech jsme všichni žili podobně, alespoň většina z nás ale vždy se našly výjimky.

Spolu se mnou chodil do třídy Karel Novotný. Byl docela obyčejný kluk, ale jednou měl jeho táta štěstí zdědil chalupu na venkově, prodal ji a peníze investoval do malého autoservisu v našem městě. Dařilo se mu, peníze začaly přicházet a Karla rozmazlovali. Karel se rád předváděl novými věcmi a ostatním klukům oči jen záviděly.

Jedno ráno přišel Karel do třídy:

“Podívejte, jaké mi koupil taťka hodinky!” natáhl ruku a všichni obdivovali opravdové krásné hodinky.

I já jsem je chtěl, v srdci trochu záviděl, a Karel byl pyšný, snad by ho ta pýcha mohla zadusit, protože nikdo jiný takové hodinky neměl. Kluci tiše vzdychali takové hodinky by oni nikdy neměli. Snažil jsem se držet emoce na uzdě, jako ostatní, ale vzpomněl jsem si znovu na svého tátu:

“Karel má normálního tátu, žije s rodinou, ten můj utekl” a dál jsem se tím netrápil.

Snažil jsem se dobře učit maminka mi pořád opakovala:

“Mikuláši, uč se pilně, jednou budeš mít lepší život celá moje naděje je v tobě.” Nebyl jsem premiant, ale vždy jsme měl slušné známky.

Ten den jsme měli jako poslední hodinu tělocvik. V šatně kluci laškovali a Karel, bál se o tatínkovy hodinky, sundal si je, chtěl je dát do batohu, ale ve spěchu mu upadly pod lavičku. Viděl jsem to jen já.

Napadlo mě vzít je nenápadně a strčit do kapsy. Bez váhání jsem se sklonil, rychle je popadl a schoval do kapsy tepláků. Chvilku mě napadlo:

“Mohl bych říct Karlovi: Podívej, našel jsem tvoje hodinky.” Ale neudělal jsem to.

Pan učitel Ivan Záhrobský zavelel:

“Rychle ven, postavit se,” kluci se seřadili, začala hodina tělocviku.

Cvičili jsme, běhali a skákali, ale mně se točila v hlavě jedná jediná myšlenka:

“Aby mi hodinky nevypadly z kapsy, byl by trapas. Musím je nějak vrátit pod lavičku, nebo je nenápadně vložit do Karlova batohu ale co když si někdo všimne? Jak bych vysvětlil, že jsem viděl upadnout hodinky a pak je dával do batohu jistě by mě považovali za zloděje.”

Bylo mi špatně, měl jsem pocit, že se mi hodinky v kapse žhaví do masa, až zazvonil zvonek, všichni se hrnuli do šatny, já vešel až poslední. Karel stál uprostřed a křičel:

“UKRADLI se mi hodinky! Byly drahé, ukažte kapsy!”

Nevěděl jsem, co dělat za chvíli najdou hodinky u mě, bude mi strašně, kluci se mi vyhnou.

“Pane učiteli, někdo mě okradl!” volal Karel.

“Klid, co se tu děje?” zvolal pan Ivan Záhrobský a bylo ticho.

“Karlovi někdo vzal hodinky, drahé, dárek od otce”

“A proč jsi je nosil do školy? Chtěl ses předvádět před spolužáky? To není hezké. Teď zjistíme, možná nebyla žádná krádež možná jsou tu někde Všichni do řady.”

“Proč?” divili se kluci.

“Aby se tu nevrtali, nekřičeli, když něco hledám. Všichni zavřít oči Pamatujte, kdo otevře oči, toho budu považovat za zloděje.”

Stáli jsme v řadě, všichni zavřená víčka, pan učitel prohledával kapsy. U mě zaťukal na kapsu, našel hodinky. Stál jsem jako zmrzlý.

Vytáhl hodinky, řekl:

“No, tak si vyměňte místa.” Posunul mě o místo, pomalu, abych stále měl oči zavřené. Ticho, čekal jsem pohromu, ale najednou slyším: “Tady jsou, Karle. Lepší dát si pozor na své věci.”

Všichni otevřeli oči, já s nimi. Hodinky ležely pod lavičkou, jen na jiném místě. Karel si je nasadil, kluci už nezáviděli sám je ztratil, a ještě nás obvinil.

“Nenos už hodinky do školy, nikdy nevíš” řekl učitel, a pustil nás.

Do šatny se hrnuli starší žáci, byl jsem poslední. Díval jsem se po panu Záhrobském, čekal, že mě bude rozmlouvat. Domů jsem šel sotva, trápil jsem se. Druhý den jsem šel do školy jako na popravu.

“Dnes přijde trest, Ivan Záhrobský mi řekne před třídou…” ale den byl normální, žádný trest, učitele jsem dokonce ani neviděl.

Domů jsem šel s klidem, v duši úlevu.

“Možná to projde, učitel nemá v úmyslu mě zesměšnit. Kdyby chtěl, už by to udělal.”

Dlouho jsem se sám za to trápil a slíbil jsem si navždy, že už nikdy nevezmu cizí věc. A skutečně jsem dokončil základku a nastoupil na pedagogickou fakultu.

Čas letěl. Mikuláš Vacek už dávno ukončil studium, sám šel učit do školy. Jednou se stala ve třídě nepříjemnost. Několik korun scházelo, Míša tedy Marie Šafránková, jméno, které zná jen Čech si postěžovala.

“Mikuláši, někdo mi vzal peníze,” okamžitě jsem si vzpomněl na sebe.

Pozorně jsem se ohlédl po třídě, všiml si vystrašeného pohledu Katky Douškové. Katka žila v nelehké rodině, rodiče pili, oblečení měla starší, spolužačky na ni často pohlížely spatra. Věděl jsem, že ji něco tíží, setkali jsme se očima, měla slzy.

Rozhodl jsem se po svém a pronesl:

“Tak, Marie, kolik ti chybí?” naznačila skromnou částku. “Ano, je to tak, Katka mi je před chvílí předala našla je na zemi a odevzdala mi je. Dávej si na své věci pozor, Marie, Katko děkuji ti za správné jednání.”

Vytáhl jsem z kapsy vlastní peníze, vyměnil je za chybějící a podal je Marii byl to důkaz, že je třeba věci napravit. Třída začala chválit Katku, seděla rozpačitá, v očích touha plakat, ale věděla, že nesmí nesmí zklamat učitele.

Po vyučování Katka počkala na mě, cítil jsem to, vešel jsem do třídy. Položila na stůl ukradené peníze. Řekl jsem jí:

“Posaď se, Katko. Musím ti něco povědět.”

Katka vnímala každé slovo, naslouchala mi, když jsem vyprávěl o Karlovi, co se chlubil hodinkami, o Mikulášovi, který je v slabé chvilce schoval do kapsy. O moudrém učiteli, panu Záhrobském.

“Pamatuj, mohl mi tehdy zničit život, a měl by pravdu pravda byla na jeho straně. Ale dal mi šanci napravit chybu. Teď jsem dal šanci tobě.”

Katka se rozplakala.

“Děkuji, Mikuláši, už nikdy v životě nic takového neudělám,” vzlykala a já jsem jí věřil.

Věděl jsem, že to bude pravda Katka pochopila a skutečně se nikdy už nic nestalo.

Jednou jsem jel za maminkou do Vysokého Mýta, byla už starší, chtěl jsem ji navštívit a pomoci. Když jsem vyšel z obchodu, potkal jsem svého bývalého učitele Ivana Záhrobského, šel s holí, zestárl, ale byl stále plný života. Pozdravili jsme se a posadili na lavičku, povídali o škole, o životě.

“Vedu cvičení pro důchodce,” usmíval se pan Záhrobský, “musím pomáhat lidem, jak to jde.”

“Pane Záhrobský, chci vám poděkovat za tu příhodu s hodinkami,” připomněl jsem mu.

“Mikuláši, já tehdy vlastně ani nevěděl, kdo hodinky vzal. Děkuji ti za přiznání.”

“Jak jste nemohl vědět? Vždyť jste je našel u mě v kapse?”

“Víš, já měl při hledání také zavřené oči. Nechtěl jsem se dívat na žádného kluka jako na zloděje. Když jsem našel hodinky, posunul jsem tě o místo, rychle je položil pod lavičku sám jsem nevěděl, komu jsem je z kapsy vytáhl. Chápal jsem, že taková ostuda by tě mohla zlomit. A dnes jsi učitel jsem hrdý, že jsi šel v mých šlépějích. To je má odměna za to, že jsem tě tehdy ochránil.”

“Ale právě ten okamžik mi ukázal, jakou cestu v životě zvolit. Navždy vám budu vděčný.”

Seděli jsme dlouho, povídali, Mikuláš se radil s Ivanem Záhrobským. Když jsme se loučili, pan učitel řekl:

“Víš, Mikuláši, mezi Čechy platí jedno přísloví: ‘Přikryj hříchy bližního, a Bůh přikryje tvoje.’ Tak to v životě opravdu je.”

Rate article
Add a comment