Myslím, že láska odešla – Jsi nejkrásnější holka na téhle fakultě, řekl mi tehdy Pavel a podával mi…

Dobré zprávy

Mám pocit, že láska odešla

Jsi nejkrásnější dívka na celé fakultě, řekl jsem tehdy, když jsem jí podával pugét kopretin z tržnice u Anděla.

Iveta se rozesmála a přijala květiny. Kopretiny voněly létem a něčím neuchopitelně správným. Stál jsem před ní se zrakem člověka, který přesně ví, co chce. A já chtěl ji.

Naše první rande proběhlo v Riegrových sadech. Přinesl jsem deku, termosku s čajem a domácí chlebíčky, které připravila moje máma. Seděli jsme tam na trávě do tmy. Iveta si zapamatovala, jak jsem se smál tak hlasitě, až jsem házel hlavou dozadu. Jak jsem se nenápadně dotýkal její ruky, jak jsem se na ni díval jako by byla jediným člověkem v celých Praze.

Za tři měsíce jsem ji vzal do kina na francouzskou komedii, které vůbec nerozuměla, ale smála se se mnou. Za půl roku jsem ji seznámil s rodiči. Po roce jsem jí navrhl, ať se ke mně nastěhuje.

Stejně spolu trávíme každou noc, pronesl jsem, když jsem jí pročesával prsty vlasy. Na co platit dvě garsonky?

Iveta souhlasila. Nešlo o peníze. Vedle mě jí svět dával smysl.

Naše pronajatá garsónka voněla v neděli svíčkovou a čerstvě vyžehleným prádlem. Iveta se naučila vařit moje oblíbené karbanátky s česnekem a koprem přesně tak, jak to vždycky dělala máma. Večer jsem jí nahlas četl články z Ekonomu a Hospodářek. Sníval jsem o vlastním podniku. Iveta mě poslouchala s hlavou zapřenou do dlaně a věřila mi každé slovo.

Plánovali jsme. Nejprve naspořit na zálohu. Pak vlastní byt. Pak auto. A pak děti dvě, kluk a holka.

Všechno stihneme, líbal jsem ji do vlasů.

Iveta kývala. Vedle mě se cítila nezničitelná.

…Patnáct let života se změnilo v sbírku každodenností, rituálů a zvyků. Byt v dobré čtvrti s výhledem na malý park. Hypotéka na dvacet let, kterou jsme spláceli předčasně, místo dovolených a restaurací. Stříbrná Škoda Octavia na dvoře sám jsem ji vybíral, hádal se o cenu se starým prodavačem, každou sobotu jsem kapotu leštil do lesku.

Hrdost mě hřála. Něčeho jsme dosáhli bez peněz od rodičů, bez známostí, jen tvrdou prací, odříkáním, trpělivostí.

Nikdy si nestěžovala. I když byla unavená až k usnutí v tramvaji. I když někdy toužila jen tak všechno hodit za hlavu a odletět někam na jih. Byli jsme tým. Tak jsem říkával. Iveta mi věřila.

Moje pohodlí vždy stálo na prvním místě. Iveta si to vštípila do krve. Když jsem přišel z práce zničený, připravila večeři, nalila čaj, poslouchala. Když jsem měl konflikt s vedoucím, hladila mě po hlavě a šeptala, že bude lépe. Kdykoliv jsem o sobě pochyboval, našla správná slova a vytáhla mě z té díry.

Jsi můj přístav, má jistota, říkával jsem v těch chvílích.

Iveta se usmívala. Být něčí oporou není to štěstí?

Byly i těžké doby. Poprvé pět let po svatbě můj zaměstnavatel zkrachoval. Tři měsíce jsem seděl doma, procházel inzeráty a chmurněl.

Podruhé to bylo ještě horší. Kolegové mě podrazili s dokumenty a nejenže jsem přišel o práci, ale ještě jsem dlužil větší sumu. Museli jsme prodat auto, abych vše splatil.

Iveta mi nikdy nic nevyčetla. Žádným slovem, ani pohledem. Brala si další zakázky, makala v noci, šetřila kde se dalo. Zajímalo ji jediné jak se cítím já. Jestli se nezlomím. Jestli neztratím víru v sebe.

Zásluhou její trpělivosti jsem se vyhrabal. Našel jsem nové místo, ještě lepší. Koupili jsme další stříbrnou škodovku. Život šel dál.

Před rokem jsme seděli v kuchyni a Iveta konečně řekla to, co už jsem cítil dlouho v podtextu:

Není už na čase? Není mi dvacet Pokud to budeme ještě natahovat

Přikývl jsem vážně.

Přejděme k činům.

Iveta se nadechla. Tolik let plánování, čekání na onu správnou chvíli. A ta chvíle konečně přišla.

Představovala si to stokrát. Malé prsty v její dlani. Vůni dětského pudru. První kroky po našem obýváku. Já, čtoucí večer pohádku.

Dítě. Naše dítě. Konečně.

Začala vše měnit. Přehodnotila jídelníček, režim, pohyb. Objednala se k doktorům, absolvovala vyšetření, začala jíst vitamíny. Kariéra šla stranou, přestože jí zrovna teď slibovali povýšení.

Jsi si jistá? ptala se vedoucí, letmo přes brýle. Taková šance je jednou za život.

Iveta byla. Povznesení znamenalo další služební cesty, nepravidelnou pracovní dobu, stres. Ne ideální podmínky.

Radši přejdu na pobočku, odpověděla.

Šéfová pokrčila rameny.

Pobočka byla čtvrt hodiny od domu. Práce nenáročná, rutinní, bez výhledu. Zato od šesti konec a klidný víkend.

Iveta si rychle zvykla. Noví kolegové byli vtipní a pohodářští. Nosila si domácí obědy, chodila na procházky o přestávce, chodila spát dřív. Vše pro plánované dítě. Pro nás.

Chlad se začal vplížit nenápadně. Nejprve jsem si říkal, že Iveta přehání, mám toho hodně, jsem unavený stane se.

Jenže jsem se přestal ptát, jaký měla den. Před spaním jsem ji neobjímal. Nekoukal jsem na ni, jako kdysi, když jsem ji poprvé nazval nejhezčí holkou ročníku.

Doma bylo ticho. Nesprávné ticho. Dřív jsme kecali celé hodiny o práci, o plánech, o kravinách. Teď jsem večer zíral do mobilu. Odpovídal krátce. Otočil jsem se k Ivetě zády ve chvíli, kdy jsme ulehli.

Iveta ležela vedle a zírala do stropu. Mezi námi se otevřela propast široká půl metru.

Blízkost zmizela. Dva týdny, tři, měsíc Iveta přestala počítat. Já měl pokaždé výmluvu:

Jsem hrozně unavený. Zítra, jo?

Ten zítřek nikdy nepřišel.

Jednou večer mi zastavila cestu do koupelny.

Co se děje? Řekni mi to upřímně.

Nedíval jsem se jí do očí. Spíš někde ke zdi.

Nic mi není.
Není to pravda.
Vymýšlíš si. Prostě teď máme takové období. Přejde to.

Obešel jsem ji. Zavřel se v koupelně, spustil vodu.

Iveta stála na chodbě a tiskla ruku k hrudi, kde to nevýrazně a trvale bolelo.

Ještě měsíc to vydržela. Potom to už nešlo a položila mi přímo otázku:

Miluješ mě?

Dlouhé ticho. Děsivé.

Já… vlastně nevím, co k tobě cítím.

Sedla si na gauč.

Nevíš?

Konečně jsem se jí podíval do očí. Byla v nich prázdnota, zmatek, nic z toho žáru, co tam byl před patnácti lety.

Zdá se mi, že láska odešla. Už dávno. Mlčel jsem, nechtěl jsem ti ublížit.

Měsíce jsem o tom nevěděl, hledal důvody, zkoumal pohledy, analyzoval každé slovo. Snad pracovní stres, možná krize středního věku, možná dlouhodobá blbá nálada. Ale bylo to prosté už mě nemiloval. Jen mlčel, zatímco jsem plánovala budoucnost, vzdávala se vlastní kariéry, připravovala tělo na mateřství.

Rozhodnutí přišlo náhle. Žádné možná ještě, žádné třeba se to spraví, žádné počkáme. Dost.

Podávám žádost o rozvod.

Zbledl. Viděla jsem mu, jak se stáhl ohryzek v krku.

Počkej. Hned tak ne, můžeme zkusit
Zkusit?
Co kdybychom měli dítě, co? Děti prý často vztah zachrání

Hystericky jsem se rozesmála.

Dítě to jen zhorší. Nemiluješ mě. Proč bychom měli mít děti? Abychom se později rozváděli s kočárkem?

Mlčel. Neměl co říct.

Ještě ten den jsem odešla. Sbalila jen nejnutnější, pronajala si pokoj u známé. Rozvod jsem podala, jakmile se mi přestaly třást ruce.

Dělení majetku slibovalo být dlouhé. Byt, auto, patnáct let věcí a rozhodnutí. Právník povídal cosi o odhadu ceny, podílech, vyjednávání. Pokyvovala jsem, sepisovala, nechtěla myslet na to, že z našeho života zbývá teď jen pár metrů čtverečních a koně pod kapotou.

Za pár týdnů jsem si našla malou pronajatou garsonku. Učila jsem se žít sama. Vařit jen pro sebe. Dívat se na seriály bez komentářů. Usínat přes celou postel.

V noci na mě padala tíha. Ležela jsem zabořená do polštáře a vzpomínala. Kopretiny z trhu. Deka v sadech. Jeho smích, ruce, hlas šeptající jsi můj přístav.

Ta bolest byla nesnesitelná. Patnáct let nejde vyhodit z duše jako staré šaty.

Ale s tou bolestí přišlo i něco jiného. Úleva. Správnost. Stihla jsem to včas odejít, než bych se dítětem navždy připoutala k tomu člověku. Než bych roky žila v manželství bez obsahu, jen kvůli udržení rodiny.

Je mi dvaatřicet. Celý život přede mnou.

Bojím se? Děsně.

Ale zvládnu to. Ani nemám jinou možnost.

A co jsem si z toho vzal? Naučil jsem se, že je lepší skončit i se zázemím a pohodlím, než žít v prázdnotě a klamu. Skutečné štěstí si člověk musí občas vybojovat sám proti všemu, co si kdysi vysnil.

Rate article
Add a comment