Drahý deníčku,
můj táta byl vždy trochu zvláštní, pokud šlo o výchovu. Když jsem se narodila, těšil se na syna těšil se na malého Pepíka, kterému bude ukazovat, jak připravit stařičkou Škodu na zimu a jak správně držet pivo ve vesnické hospodě. Jenže místo kluka se mu narodila holka, já, Anežka Šimková. Rozhodl se proto, že mě vychová jako kluka. Vyrůstala jsem mezi bratranci a klučičími kamarády v rodné Olomouci, v partě, kde jsem dostala přezdívku Anička-kluk. Rodiče si často dělali srandu z mého jména, prý by mi sedělo spíš nějaké ryze mužské.
Nosila jsem pořád jen džíny se širokými tričky po bráchovi, moje husté vlasy jsem svazovala dozadu do jednoduchého culíku, abych nevadila při fotbale na dvoře. Kdyby mě někdo viděl z dálky, řekl by, že jsem další kluk z bandy podle prachu za mnou by nikdo nehádal, že jsem holka.
A přesto, když jsem se dostala na univerzitu v Brně, začala jsem se jaksi nenápadně měnit. Najednou jsem toužila vypadat dospěle, elegantně, žensky. Ve skříni se objevila šála a první pásek, kulmu na vlasy jsem neměla, ale občas jsem si dovolila rozpuštěné vlasy.
Jednoho večera jsem byla pozvaná na narozeniny spolužačky Lenky. Máma dlouho váhala, jestli mě pustí, vždycky byla spíš opatrná, hlavně co se týkalo nočních návratů. Nakonec svolila, za podmínky, že jí budu pravidelně psát SMSky a pošlu fotku, že žiju. Chtěla jsem být jednou opravdu normální holka, tak jsem si oblékla červené minišaty a nazula jemné lodičky na podpatcích. Cítila jsem se nejdřív hrozně nejistě, ale pohled do zrcadla mě překvapil. Najednou jsem opravdu byla Anežka, ne kluk v dívčím těle.
Když mě před odchodem táta uviděl, rozplakal se. Ne proto, že bych vypadala nádherně, ale prostě to na něj dolehlo jeho Anežka, kterou vždycky bral jako kluka, najednou stála před ním jako skutečná žena.
Návrat z oslavy už tak růžový nebyl. Už jsem byla blízko domova, když mě na opuštěné ulici v centru města zaskočili tři podnapilí chlapi. Srdce se mi rozbušilo a tuhla mi krev v žilách. Než mi stihli ublížit, zpoza rohu se objevil Pavel, vysoký a statný kamarád z koleje, v ruce držel velkou dřevěnou hůl, kterou našel někde po cestě z tramvaje. Když je zahlédli, dali se rychle na útěk. Byl to anděl strážný. Nikdy na ten pocit úlevy nezapomenu.
Začali jsme se s Pavlem vídat. Postupně z toho vznikl vztah, ve kterém jsme se podporovali a rozuměli si. Později jsme se vzali já jsem se stala učitelkou tělocviku na základce, zatímco Pavel získal respektovanou pozici ve společnosti zabývající se energetikou. Ve vztahu nám vždycky šlo o vzájemný respekt. Po letech se nám narodila dcerka, Barunka. I když Pavel prosazoval spíš tradiční představy o dívkách, nikdy mi nebránil vychovávat Barču tak, aby z ní vyrostla silná a sebevědomá žena. Podporoval ji v každém jejím snu, a já byla šťastná, že ho mám po boku. Táta si mezitím s Pavlem vytvořil pouto, našel v něm syna, kterého vždycky hledal.
Když se dívám zpět, jsem pyšná na cestu, kterou jsme s celou rodinou ušli. Svět se sice změnil, ale v jedné věci máme jasno ať je naše holka v životě kýmkoli, hlavně ať je šťastná a silná.