Bylo tomu už pěkných pár let, když jsem se se svým synem vydala na návštěvu k tchýni do Jihlavy. U ní doma byla tehdy na návštěvě také její dávná kamarádka, Božena. Ta strávila celý den hrou a povídáním s mým malým synem.
Je mi líto, že nemám vnoučata, posteskla si pak večer smutně tchynina kamarádka.
Božena se stala matkou až po třicítce. Syna, na kterého dlouho čekala, velice rozmazlovala a dovolila mu téměř vše. Její muž tragicky zahynul, když byl chlapeček ještě malý, a tak vše zůstalo jen na ní. Pracovala ve dvou zaměstnáních, aby synovi nic nescházelo, a celým životem ho chránila.
Když syn dosáhl pětatřiceti let, odhodlala se ho zeptat, kdy se konečně dočká vnoučat.
Odpověděl jí klidně: Nikdy.
Sám přiznal, že za vše prý může její výchova že z něj udělala, jak sám řekl, dítě v dospělém těle.
Jsem zvyklý na jednoduchý život. Žádná žena mi nebude druhou mámou, to není pro mě, pronesl syn vážně.
Dodal, že vlastně je se svým životem spokojený, nechce se měnit kvůli cizím lidem a jinak žít už neumí.
Kromě tebe nikoho nepotřebuji, uzavřel debatu.
V tu chvíli si Božena hořce povzdechla: Zapomněla jsem ho naučit tomu nejdůležitějšímu být mužem.
Myslíte si, že je mateřská láska někdy až příliš ochranitelská a může bránit dítěti stát se samostatnou osobností?
Ráda bych si přečetla vaše názory pod tímto příběhemDoma jsem pak dlouho přemýšlela nad tím, co jsem slyšela. Jak tenká je hranice mezi láskou a závislostí? Mezi touhou ochránit a potřebou pustit? Božena seděla v tichu vedle tchyně, obě ženy spojovalo cosi nepojmenovatelného naděje i smutek, úleva i výčitky.
Až když jsme odcházeli, vzala Božena mého syna za ruce a pousmála se: Tobě přeji, ať máš křídla. Ať tě maminka naučí létat, ne jen schovávat pod svá.
Pak dodala téměř šeptem: Ať jednou řekne, že díky tobě umí milovat i svět, ne jen tebe.
Slova Boženy ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Snad i já jednou zvládnu nechat své dítě jít ať může objevit vlastní svět, vlastní lásky, a v jejich jasném světle zapadne bolest i samota dávných matek.