Jsem už deset let vdaná. S manželem žijeme v malém dvoupokojovém bytě v Praze, který jsme si pořídili na hypotéku. Stále ji splácíme. Na děti jsme si ještě netroufli, chceme napřed něco dokázat, postavit se na vlastní nohy a cítit jistotu. Mám bratra, jmenuje se Petr. Ten je také ženatý. Bydlí se svou ženou v garsonce na okraji Brna. Petr má dvě práce a ještě si přivydělává bokem, aby je uživil. Jeho manželka, Drahomíra, nepracuje. Místo toho rodí jedno dítě za druhým jako na běžícím pásu. Už mají tři děti, teď je Drahomíra znovu těhotná, a dokonce mluví o pátém.
Mimo ty děti si ještě pořizují spotřebiče na splátky, mají úvěry skoro na všechno možné. S manželem jim často pomáháme. Posíláme jim peníze na účet, jindy jim nakupujeme potraviny. Někdy se ale Drahomíra chová, jako by jí všechno patřilo. Místo prosby mi prostě něco poručí.
Tehdy ji musím vždy rychle vrátit do reality a odmítnout. Oba pak vypadají uraženě, bratr i švagrová, ale po pár týdnech vždy přijdou s další prosbou.
Podívej, vy s manželem nemáte děti, my už brzy budeme čtyři, měli byste nám přepustit svůj byt, prohlásila Drahomíra nedávno bez mrknutí oka.
A kam máme jako jít my? Do vaší garsonky v Brně? zeptala jsem se, neschopná uvěřit její drzosti.
Ne, tu můžeme pronajímat. Vy si taky nějaký byt pronajměte, řekla tónem, jako kdyby nabízela nejrozumnější řešení na světě. A ještě dodala:
Kdy tedy ten byt opustíte?
Hele, Drahomíro, zajdi si radši na psychiatrii. Táhni z mého bytu.
Jestli odejdu, potratím a budeš za to moct ty, zahrozila. A bouchnutím dveří dala najevo, že končí.
A opravdu, stalo se to ještě ten večer. Potichu, ve třetím měsíci těhotenství, potratila.
Ve dvě ráno mi do bytu vtrhl Petr a obvinil mě ze všeho možného. Manžel ho musel uklidnit, dovedl ho k umyvadlu a několikrát mu opláchl hlavu studenou vodou. A pak ho prostě vyprovodil na chodbu. Od té doby nemám bratra.