„Jak to myslíte, že nás nepustíte dovnitř? My jsme ti, co vám prodali byt. Máme právo tu zůstat jeden týden,“ řekli bývalí majitelé.

Dobré zprávy

Vzpomínám si, jak jsme se v roce 1975 přestěhovali z vesnice do města. Tehdy jsme koupili dům na okraji Plzně, v křížení dvou uliček. Netušili jsme, jaké nás tam čeká překvapení. Stejně jako bylo zvykem na vesnici, kde si lidé navzájem ochotně pomáhali, i moji rodiče byli vstřícní. Když původní majitelé požádali, zda by u nás mohli ještě několik týdnů zůstat, než jim vyřídí všechny papíry, souhlasili.

Ti lidé měli obrovského, nesmírně nevrlého psa. Nechtěli jsme, aby byl uvnitř, protože nás neznal a příliš si nás nevšímal. Právě na toho psa si ještě dnes živě vzpomínám.

Uběhl týden, pak druhý, třetí, a bývalí majitelé stále spali do poledne, nikam nespěchali a vypadalo to, že nemají žádný úmysl se stěhovat. Chovali se, jako by dům byl pořád jejich, hlavně matka původního majitele.

Naši jim v dobrém několikrát připomenuli domluvu, ale jejich odchod se pořád jen oddaloval.

Každý den pouštěli svého psa ven na dvůr. Nejenže dům celý znečišťoval, ale naše děti se bály vyjít ven. Pes byl nevypočitatelný a vrhal se na každého, kdo prošel kolem. Rodiče je opakovaně žádali, ať jej ven nevodí. Jenže jakmile otec ráno odešel do práce, a sestra s bratrem zmizeli do školy, pes už běhal po dvoře.

Nakonec právě pes pomohl otci zbavit se těchto nevítaných hostů.

Jednoho dne se sestra Alžběta vrátila dřív ze školy, zapomněla na psa a otevřela bránu. Černý Ares ji srazil k zemi, ale díky hrubému kabátu ji pes nezranil jenom oděv skončil roztrhaný. Psa pak rychle chytili a přivázali na řetěz. Bývalí nájemníci dokonce sestru obvinili z toho, že přišla dřív než měla.

A pak to začalo. Táta dorazil domů a ještě než si sundal kabát, vypoklonkoval starou paní na ulici. Její dcera s manželem se rozběhli za ní, aniž by čekali, až jim někdo pohrozí. Jejich věci letěly přes plot do louže a bahna.

Chtěli poštvat psa na otce, ale když Ares uviděl, co se děje, raději schoval ocas a zalezl zpět do boudy. Nějaké odvahy v sobě tehdy nenašel. Během jedné hodiny byly všechny jejich věci venku, brána zamčená a pes stál za plotem u svých pánů, kteří si s sebou vzali i jídlo, co v domě zbylo.

Tak jsme tehdy v Plzni, díky psovi Aresovi, konečně získali dům opravdu pro sebe. A já na tu historku i po letech často v duchu vzpomínám.

Rate article
Add a comment