Mockrát vám děkujeme za nabídku. Je to od vás opravdu velkorysé. Ale odmítneme.
Tvář tchyně, paní Růžena, povážlivě ztuhla.
A to proč? Copak jste tak pyšní?
Ne, nejde o hrdost, odpověděla jsem. Máme tu už zařízený život. Dětem by teď měnit školu v půlce roku přineslo akorát stres. Už jsme si tu zvykli. Byt je po rekonstrukci, všechno nové.
A u vás… Markéta si dala pauzu, hledala vhodná slova, ale rozhodla se pro pravdu. U vás jsou věci, na kterých vám záleží.
Děti jsou malé, můžou něco zničit nebo zašpinit. Proč bychom si měli přidělávat nervy?
Když jsem přišel večer domů, přivítal mě v předsíni manželky pohled skoro podezíravý čekala na mě.
Zul jsem si boty, prošel do ložnice se převléct, potom jsem se přesunul do kuchyně. Markéta mlčky šla za mnou.
Nevydržel jsem to mlčení:
Zase začneš? Vždyť jsem řekla: ne!
Karel si ztěžka povzdechl.
Mamka dneska zase volala. Prý má tlak nahoře. Je jí tam těžko samotné, děda s babičkou potřebují péči, jsou už jak malé děti. Sama to těžko zvládá.
No a? Markéta se napila studené vody, jakoby si tím chtěla schladit nervy. Vybrala si to sama. Chtěla být na chatě.
Pronajímá byt, dostává peníze, má čerstvý vzduch. Líbilo se jí to tam.
Líbilo dokud měla sílu. Teď pořád naříká, jak je jí smutno. A hlavně… Karel se zhluboka nadechl. Navrhla, abychom se nastěhovali do jejího bytu. Do té trojky na Vinohradech.
Markéta na Karla vytřeštila oči a ostře řekla:
Ne.
Proč tak rychle ne? Ani jsi mě nenechala mluvit! rozhodil rukama Karel. Přemýšlej: lokalita super, Markéto. Do tvojí práce patnáct minut, do mojí dvacet.
Škola přes ulici má rozšířenou výuku jazyků, školka je ve vnitrobloku. Zbavíme se pražských zácp!
Náš byt pronajmeme, hypotéka se zaplatí sama a ještě nám zbyde.
Karle, posloucháš se? Markéta došla až před něj. Bydlíme tu dva a půl roku.
Každou zásuvku jsem tu vymýšlela já! Děti mají kamarády v sousedství.
Jsme doma. Opravdu doma!
A vždyť je jedno, kde bydlíš, když večer přijdeš akorát usnout. Strávíme dvě hodiny v autě! namítl. Tam je to starší cihla, třímetrové stropy, tlusté zdi, neslyšíš sousedy.
A je tam rekonstrukce ještě z doby, kdy jsem chodila na gympl, řekla Markéta. Zapomněls, jak to tam smrdí? A poslední věc není to náš domov. Je to byt paní Růženy.
Mamka říkala, že se nebude plést. Zůstane na chatě, jen bude mít jistotu, že je byt pod dohledem.
Markéta se hořce zasmála.
Karle, pamatuješ, jak jsme byt kupovali?
Karel sklopil zrak. Jistěže si vzpomněl. Sedm let jsme obcházeli podnájmy, šetřili každou korunu.
Když už na akontaci bylo, přišel Karel za mamkou. Ideální plán: rozdělit ten její obrovský byt v centru na menší pro ni a něco pěkného pro nás mladé.
Tehdy Růžena přikyvovala, usmívala se: Ale jistě, je třeba se rozrůst.
Už jsme měli vyhlídnuté byty. Už jsme snili. A v den, kdy jsme měli jít za realitkou, zavolala.
Pamatuješ, co tehdy řekla? nenechává Markéta Karla na pochybách. Víte, já si to rozmyslela… Moje čtvrť je prestižní, sousedé inteligentní.
Jak bych mohla do vaší novostavby mezi dělníky? Nechci.
A tak jsme šli do banky, vzali si hypotéku za šílený úrok a koupili tenhle byt pět kilometrů od centra Prahy. Sami. Bez jejích prestižních metrů.
No, spletla se, bála se změny, roky už má, zamumlal Karel. Teď mluví jinak. Je jí smutno. Chce, aby vnoučata byla blízko.
Vnoučata blízko? Vidí je jednou za měsíc, když dovážíme nákup. Po půl hodině si stěžuje, že z hluku má migrénu.
Do kuchyně vtrhl šestiletý Mikuláš, hned za ním cupitala čtyřletá Jitka.
Mámo, táto, máme hlad! křikl Mikuláš. A Jitka mi rozbila letadlo! Tři hodiny jsem to skládal!
To není pravda! zapískala Jitka. Samo spadlo!
Markéta si povzdechla.
Umýt ruce, bude večeře. Táta vařil těstoviny?
Vařil, zabručel Karel. A párečky.
Jak děti začaly skládat židle a Markéta připravovala jídlo, rozhovor se utlumil. K debatě jsme se vrátili až v noci v posteli.
***
V sobotu jsme museli dojet na chatu Růžena ráno volala, prý dědovi došly léky a jí tlačí srdce.
Cesta trvala přes hodinu. Růžena nás vítala na zápraží, v šedesáti třech vypadala skvěle: upravené vlasy, manikúra, hedvábný šátek kolem krku.
No konečně, nastavila tvář k políbení. Markétko, ty jsi nějak přibrala? Nebo máš moc volnou halenku?
Dobrý den, Růženo. Je to halenka, Markéta spolkla poznámku.
Vešli jsme do domu. V obýváku seděli prarodiče úplně staří, dřímali před televizí.
Markéta pozdravila, oba jen kývli.
Dáte si čaj? navrhla Růžena, když šla do kuchyně. Mám sušenky, i když už jsou tvrdší… Do obchodu nechodím, bolí mě nohy.
Dovezli jsme dort, Karel položil krabici na stůl. Mamko, k bytu…
Růžena hned pookřála.
Ano, Karle, opravdu nevím, jak dlouho to zvládnu. Tady je potřeba starat se o rodiče, ale v zimě je to tu na budku. A byt v Praze? Prázdný stojí, cizí lidi tam ničí všechno. Bolí mě z toho u srdce!
Mamko, vždyť nájemníci jsou slušní, rodina, dodal Karel.
Slušní! odfrkla. Minule jsem byla na kontrole záclona nakřivo, nějaký podivný pach… není to už můj domov.
Proto si říkám: proč tam máte bydlet ve vyhnanství? Přestěhujte se, místa je dost.
Markéta se podívala na Karla.
Růženo, a kde budete bydlet vy? zeptala se přímo.
Růžena zvedla překvapeně obočí.
Kde asi? Tady s rodiči. No, občas bych do Prahy zajela, na odběry k doktorům, všichni ve vinohradské poliklinice mě znají.
Občas to znamená jak často? ujišťovala se Markéta.
Třeba dvakrát týdně. Nebo na týden, když bude špatné počasí. Mám tam svůj pokoj, ložnici přece nebudete zabírat. Děti dejte do obýváku.
Markétu to rozčílilo.
Takže nabízíte třípokojový byt, z toho jeden pokoj pro sebe zamknete a my tam budeme ve dvou místnostech s dětmi?
Nezamknete, nechápala Růžena. Klidně používejte, jen prosím, moje věci nechte být. A obývací stěnu tam je křišťál a knihy.
Karle, poslyš, knihovnu jsem říkala nechat být!
Karel se ošil.
Mamko, když se přestěhujeme, budeme muset zařídit dětský pokoj, dát postele…
Postele na co? Ten gauč je výborný, rozkládací. Kupoval ho tvůj otec. Zbytečně neutrácet, ne?
Markéta vstala.
Karle, pojď na chvilku ven.
Odešla na zápraží a Karel vyběhl za ní s provinilým pohledem.
Slyšels? zasyčela Markéta. Na gauč nesahat, pokoj můj, budu jezdit na týdny víš, co to znamená?
Markéto, ona má jen strach ze změny…
Karle! My tam budeme zadarmo hlídat její byt! Ani skříň nebudeme moct přesunout!
Přijede kdykoliv, odemkne si svým klíčem a bude mě učit, jak věšet záclony, vařit polévku a stlát postel!
Ale do práce bychom to měli kratší… pokusil se slabě namítnout.
Na práci kašlu! Raději budu stát dvě hodiny v koloně, ale dám přednost vlastnímu bytu, kde jsem paní domu!
Karel mlčel a díval se do země. Chápal. Jen představa jednoduchého řešení zatemnila rozum.
A ještě něco, Markéta zkřížila ruce. Vzpomínáš na tu výměnu bytů? Tehdy nás nechala ve štychu, protože jí šlo hlavně o prestiž.
Teď je jí prostě jen nudno. Potřebuje rozptýlení: nás mít po ruce, ať má koho komandovat.
Otevřely se dveře a ve futrech stanula Růžena.
Co si tam šuškáte?
Markéta se otočila.
Nebudeme vám překážet. Zůstáváme tam, kde jsme.
Nesmysl, mávla rukou tchyně. Karle, proč mlčíš? Manželka rozhoduje za tebe!?
Karel vzhlédl.
Mamko, Markéta má pravdu, řekl pevně. Nepůjdeme. Máme svůj domov.
Růžena pevně semkla rty. Pochopila, že prohrála, ale přiznat to nechtěla.
No, vaše věc. Já vám chtěla pomoct. Když chcete plýtvat životem v zácpách, fajn. Ale pak si nestěžujte.
My nebudeme, slíbil Karel. A teď jedeme domů. Potřebuješ něco dalšího z lékárny?
Nic od vás nechci, odpověděla demonstrativně a zmizela v domě.
Když jsme jeli zpět, bylo v autě ticho. Kolony už opadly, ale navigace u naší čtvrti svítila červeně.
Zlobíš se? zeptala se Markéta u semaforu.
Zavrtěl jsem hlavou.
Ne. Představoval jsem si, jak Mikuláš skáče po tom otcově gauči a mamka dostává infarkt. Máš pravdu. Byla to špatná myšlenka.
Já nejsem proti pomáhat, Karle, řekla Markéta tiše a položila mi ruku na koleno. Doneseme, co bude potřeba. Můžeme najít pečovatelku, když to nezvládne. Ale domov je naše místo.
Zmíněná vzdálenost je základem dobrých vztahů.
Zvlášť s mojí mámou, uchechtl jsem se.
***
Samozřejmě, Růženu to naštvalo.
Vysvětlilo se, že už dokonce nájemníky vyhodila, počítala stoprocentně s naším přesunem.
Měsíc Karla uháněla telefonáty, vyčítala.
Karel to ustál. Naučil se říct ne, když je to potřeba. A já se naučil, že někdy je lepší stát si za svým, než přijmout zdánlivě snadné řešení na úkor vlastního domova a klidu v rodině.