Jako jedináček jsem rozhodně nebyla tatínkova ani mamčina princezna, i když jsem podle vyprávění byla dost očekávaná. Když mi bylo třiadvacet a byla jsem v pátém měsíci těhotenství, začala jsem přemýšlet, jestli jsem opravdu jejich biologická dcera. Moji rodiče jsou sedmdesátníci a naše finanční situace stojí za starou bačkoru. Bydlíme v pronajatém bytě kdesi v Brně a přežíváme tak, že kdyby nám někdo hodil lano, asi ho stejně nemáme za co koupit.
Já i můj partner studujeme, po večerech pracujeme, ale pořád to nestačí ani na rohlíky, natož na nájem. Dvakrát už nám majitel hrozil vystěhováním kvůli neplacení, takže jsme museli žebrat o půjčku u kamarádů a teď jsme zadlužení jak malí. Občas nám rodiče hodí aspoň nějakou paštiku nebo kýbl brambor. Neustále nám zdůrazňují, jak by si přáli, abychom se konečně vzali a tak jsme bez velkého rozmýšlení zamířili na úřad a upsali se jeden druhému. A jakmile jsme si řekli ano, hned všem začalo hořet pod nohama rodiče najednou chtějí vnoučata!
Moje máma mi celkem pravidelně připomínala, že musím mít dítě, jinak skončíme stejně jako ona tzn. hořce, nepříliš šťastně a s věčným nedostatkem kafe. Jenže my jsme se s mužem na děti necítili připravení a už vůbec ne finančně. Jen blázen by plánoval dítě, když si nemůže dovolit ani pořádný chleba. A pak přišla lákavá nabídka: rodiče slíbili, že když dítě bude, dají nám svůj mateřský kapitál”. Za ten bychom si prý mohli koupit domeček někde v zapadlém moravském vesnickém ráji a rodiče by si tam přesídlili, zatímco my bychom zůstali ve městě. Rozebrali jsme to s mužem a řekli jsme si proč ne, aspoň nebudeme pořád řešit, kde budeme bydlet. Zbytek peněz bychom mohli využít třeba na to, abychom si jednou koupili prací prášek s vůní.
Máti mi horlivě slibovala, že mi pomůže s hlídáním dítěte, abych mohla dostudovat, jak se sluší a patří. Prý bude i finančně přispívat a vybaví dítěti i šatnu hodnou malého prezidenta. Jenže teď, když už mám sedmý měsíc pupík jak vodní meloun a chuť na kyselé okurky, rodiče nesplnili ani čárku z toho, co slíbili. Nekoupili ani jeden obyčejný plínek! Máma mi sice volá snad třikrát denně, ale jen se vyptává, jestli už mám připravené věci na porod, když já nemám ani na ponožky natož na to, aby naše holčička měla něco nového na sebe. Navrhuje, aby si můj muž našel třetí práci, nejlíp noční rozvoz pizzy do vesnických hospod. Když jí připomenu její velkorysé sliby, začne tvrdit, že od začátku nic takového neříkala a že jsme prostě nezodpovědní. Kritizuje nás, že jsme bláhoví, protože nevím co.
Když se nakonec narodila naše dcera dali jsme jí jméno Tereza, typická Morava rodiče si kouzelně vzpomněli na ten slavný mateřský kapitál. Ale to už jsme s mužem nebyli žádní naivkové. Místo spoléhání na rodinné pohádky jsme skočili do vlastního rizika a rozhodli jsme se ušetřit na malý byt sami. Nakonec jsme stejně zjistili, že nejspolehlivější opora v Česku je, když se člověk spolehne sám na sebe a občas na státní dávky.