Silvestr, Praha, deník, 31.
prosince
Večer už se pomalu blížil.
Stál jsem v kuchyni a rozhlížel se po dokonale prostřeném stole.
Moje žena, Alžběta, právě vytáhla z trouby kachnu s pomeranči.
Celý byt voněl tak nádherně, že jsem si přál, aby ten okamžik nikdy neskončil.
Alžběta se celé dopoledne věnovala pečení polévala kachnu šťávou, hlídala teplotu, a výsledkem byla šťavnatá slavnostní pečeně.
Podívej se, Františku! zavolala mě ke stolu.
Vyšel jsem z obýváku, pískl si uznale a pokývl hlavou: Alžběto, to je jak z restaurace!
Usmála se a pečlivě přeložila kachnu na velké keramické servírovací mísy, kolem rozložila pomerančové plátky a čerstvý rozmarýn.
Vypadalo to úžasně, skoro jako z kuchařské knihy.
Stůl už byl plný salát bramborový, šunková rolka, řecký salát, chlebíčky s kvalitní šunkou, sýry, klobásy, v míse ovoce: hrozny, kiwi a pár jablek.
Vedle stál tác s domácími karbanátky a opečenými brambory.
Máme toho jako na svatbě, zasmál jsem se.
Alžběta jen pokrčila rameny: Celý rok jsme dřeli, zasloužíme si pořádný večer.
Konečně je po rekonstrukci a příjmy už nejsou problém.
Zakrátko jsem ji objal kolem ramen a oba jsme cítili, že tentokrát bude Silvestr opravdu slavnostní.
Konečně jsme nemuseli šetřit jako v minulých letech.
Alžběta ještě vytahovala sváteční skleničky, co jinak stály ve vitríně a oprašoval je jen jednou do roka.
Všechno mělo být krásné.
K desáté hodině jsme měli hotovo.
Převlékli jsme se, sedli si naproti sebe a nalili si sekt.
Na nás.
Na nás.
Přiťukli jsme si.
Alžběta ochutnala bramborový salát vyšel skvěle.
Já nabral kachnu a rozplýval se nad její chutí.
Večer byl přesně podle našich představ klid, pohoda, žádné spěchání.
Pravé štěstí.
V jedenáct hodin zazvonil domovní zvonek.
S Alžbětou jsme se na sebe podívali.
Kdo může přijít takhle pozdě?
Otevřel jsem dveře.
Na chodbě stála sousedka, paní Jana, se dvěma syny Matějem a Janem.
Vypadala ztrhaně, oči měla rudé.
Františku, nezlobte se, že ruším…
Mohli bychom tu zůstat na chvíli?
Nedali mi výplatu, doma nemáme nic, dokonce ani dětem nemám co dát k čaji.
Jsme sami, kluci chtějí alespoň trochu pocítit sváteční večer…
Ti kluci byli hubení, v starých svetrech, stáli tiše za mámou.
Bylo mi trapně vyhodit někoho v takovou noc by mi přišlo bezcitné.
Pojďte dál, řekl jsem.
Já zavedu Alžbětu.
Alžběta vyšla z kuchyně a hned pochopila, že naše klidná noc skončila.
Dobrý večer, Jano…
kluci.
Omlouvám se, že jsme tak vtrhli, říkala Jana a utírala si oči.
Opravdu nemáme kam jít.
Jen na chvilku, jo?
Podívala se na syny, jejich pohledy směřovaly k prostřenému stolu a vůni.
Pojďte ke stolu, vydechla Alžběta.
A všechno nabralo rychlý spád.
Mami, podívej, kolik tu je jídla! zvolal Matěj.
A můžu si dát šunku? hned se ptal mladší Honza.
Posaďte se, řekla Alžběta odměřeně.
Kluci sedli a hned se pustili do jídla.
Matěj vzal kachní stehno do ruky: Teto Alžběto, můžu? ani nečekal odpověď, už se zakousl.
Honza se ladně pustil do chlebíčků.
To je paráda!
Můžu ještě? žadonil Honza.
Jana nebránila synům, sama jim naložila další porce: Jezte, kluci, doma jsme měli jen těstoviny, pojďte se najíst pořádně.
Jedli hladově a rychle.
Matěj zlikvidoval půl salátu, Honza téměř všechnu šunku.
Pak nastaly klobásy, sýry, ovoce…
Za pár minut byla všeho rázem polovina pryč.
Alžběta jen otřeseně sledovala, co se děje.
Pokusil jsem se odlehčit: Tedy, to máte apetit!
Ale nikdo mě nevnímal.
Už kachna mizela po velkých kusech.
Máte ještě chleba? zeptal se Matěj.
Alžběta bez slova donesla chleba kluci stavěli nové chlebíčky.
Jana nešetřila nabrala saláty, brala kachnu i karbanátky.
Promiňte, že tohle…
Ale chápejte, děti jsou hladové, řekla Jana plnou pusou.
Za dvacet minut byla slavnostní tabule téměř zlikvidovaná.
Saláty pryč, kachna rozebraná, šunka, sýry, klobásy a ovoce zmizely všechno v břiších nečekaných hostů.
Alžběta seděla bez hnutí a tvář měla ztuhlou.
Dva dny strávila v kuchyni, investovala tisíce korun, tolik práce a snů o klidném večeru ve dvou…
A nakonec nic.
Když bylo za pět minut dvanáct, Jana vstala: Tak my už půjdeme.
Moc vám děkuji!
Zachránili jste nás.
Kluci se chystali k odchodu, Honza popadl poslední cukroví: Můžu si vzít tohle?
Vezmi, řekla Alžběta už úplně rezignovaně.
Sousedé odešli, popřáli do nového roku.
Dveře se zavřely.
Zůstali jsme na kuchyni a mlčky sledovali, co kdysi byl slavnostní stůl.
Na talířích jen drobky, salátové mísy prázdné, ovoce zmizelo do poslední kuličky.
Zůstalo jen pár mandarinek.
Viděl jsi to? zeptala se tiše Alžběta.
Viděl, odpověděl jsem stejně tiše.
Za půl hodiny snědli všechno.
Všechno, co jsem chystala dva dny.
Alžběto…
Ani pořádně nepoděkovali.
Jen brali, žrali a chtěli další.
Objal jsem ji.
Alžběta neplakala, jen zírala na prázdné talíře, snad chtěla pochopit, co se stalo.
Pod úderem půlnoci jsme sice přiťukli, ale oslava byla nenávratně zkažená.
Druhý den uklízela Alžběta kuchyň: myla nádobí, uklízela zbytky, co ještě vůbec byly k nalezení.
Františku, řekla, chápu, lidé mají těžkosti, nedostali výplatu…
Ale proč Jana nezastavila děti?
Proč neřekla: Dost, to není naše?
Nevím, pokrčil jsem rameny.
Možná skutečně měli hlad.
Hlad je jedna věc.
Ale tohle byla nenasytnost.
Nejedli, ale brali, jako by už nikdy neměli co do úst.
Nedal jsem jí k tomu už odpověď a ona pokračovala:
A ta Jana…
Snaží se vypadat ublíženě, a přitom dětem vnucuje talíře: Jezte, kluci.
Na nás ani nepomyslela.
Co budeme jíst potom?
Večer prvního ledna potkala v chodbě Janu.
Ta zářila: Alžběto, ještě jednou šťastný nový rok!
Díky za včerejší pohostinnost!
Alžběta se na ni podívala a něco v ní se uzavřelo.
Dobrý večer, odpověděla suše a prošla kolem.
Jana ji překvapeně sledovala.
Alžběta vynesla odpadky, vrátila se domů.
Potkala jsi Jana? zeptal jsem se.
Jo.
A jak?
Už s ní nemluvím.
Ať si najde jiného sponzora.
Během týdne se několikrát potkaly v domě, v chodbě, v výtahu.
Alžběta vždy dělala, že ji nevidí.
Jana se snažila začít rozhovor, ale nedočkala se.
Alžběto, už toho nech… řekl jsem jí jednou.
Nedurím se, odpověděla klidně.
Jen jsem pochopila: slitování je špatný rádce.
Měli jsme soucit, pustili je, a skončili s prázdným stolem a pokaženým svátkem.
Ale vím, mají to těžké…
Františku, podívala se vážně, těžkost nedává právo ztratit slušnost.
Mohli si říct o trochu čaje, trochu jídla.
Ale sežrali všechno.
A ani pořádně neřekli omluvám.
Něco ve mně k tomu nemělo slov.
Po měsíci se vztahy nezlepšily.
Alžběta pozdravila krátce a bez úsměvu, nebo prošla mlčky.
Jana si stěžovala ostatním, že Alžběta zpychla, ale mojí ženě to bylo jedno.
Ten Silvestr si budeme pamatovat navždy.
Prázdný stůl, spokojené obličeje nečekaných hostů, pocit prázdnoty.
A já si dnes říkám pohostinnost je krásná ctnost, ale vždy je třeba rozpoznat, komu ji ukázat.
Od té chvíle jsme pevně rozhodnutí: už nikdy neotevřeme dveře těm, kdo si pletou dobrotu s vyžírkou.
František, Praha, 1.
ledna
Osobní ponaučení: Pomáhat je důležité, ale někdy je potřeba říci ne, chránit vlastní domov a nenechat si vzít to, co člověk tvoří pro své nejbližší.