Před rokem jsem zůstala sama. Po pohřbu mého muže jsem se postupně vzpamatovala a došlo mi, že kromě osamělosti mě trápí ještě další věc. Začalo mi zoufale chybět peněz. Žiju velmi skromně, nedopřávám si nic navíc, ale přesto se objeví nečekané výdaje na léky a návštěvy lékaře.
S manželem jsme vychovali dvě děti, vždy jsme se jim snažili pomoct a dávali jsme jim každou volnou korunu. Nemalá část peněz na domácnost šla díky nám do rodin našich dětí. Nevím, co mi osud ještě přichystá, ale byt, ve kterém žiju, zdědí jednou můj syn a dcera, pokud to tedy nezměním závětí, což v plánu nemám. Jsou vzdělaní, moc dobře vědí, jakou hodnotu dneska nemovitosti mají, a že dědictví bytu může být do budoucna velké plus.
Několikrát jsem se dětem snažila naznačit, že mi chybí peníze na základní věci. Kdyby mi pomohli aspoň s placením neustále rostoucích poplatků za energie a služby, nemusela bych pořád řešit, kde seženu peníze do dalšího důchodu. Moje dcera dělá, že vůbec nechápe, o čem mluvím, a u syna má všechno v ruce snacha, takže moje prosby a náznaky zůstávají bez odezvy.
Přibližně vím, kolik si oba vydělávají, a jsem za ně ráda, že si mohou dovolit auta, létají na dovolenou. Mí vnoučci mají vždy dost peněz na svoje malé radosti. Když vidím, s jakou lehkostí utratí částky, které jsou téměř stejné jako můj měsíční důchod, často přemýšlím, jestli jsme je vychovali tak, že jsou k potřebám svých vlastních rodičů lhostejní, když mě nechávají v takové nouzi bez pomoci. Přitom já i můj manžel jsme jim šli vždy příkladem jezdili jsme ke svým rodičům s plnými taškami, kupovali jim léky i platili lékaře.
Kamarádka mi poradila možnost přestěhovat se k jednomu z dětí bez předchozí domluvy a svůj byt pronajmout. Takové řešení bych ale opravdu nerada zvolila. Nicméně pokud další rozhovor s dětmi nic nezmění, možná mi opravdu nic jiného nezbyde. Z mého důchodu se už žít nedá a všechny úspory padly na pomoc právě jim…