Teta mého manžela mu odkázala byt v centru Prahy. Byt je malý, ale nachází se na opravdu dobrém místě. S manželem máme tři děti nejstarší dcera Jitka má teď devatenáct let a studuje na vysoké škole, syn Martin je dvanáctiletý a nejmladší Filip má pět let. Společně bydlíme v prostorném třípokojovém bytě, kde má každý dostatek místa.
Mezi mnou a manželem teď vznikly neshody kvůli tomu zděděnému bytu. Navrhla jsem mu, že by v něm mohla bydlet naše Jitka je už dospělá, možná se brzy vdá, a samostatné bydlení by jí určitě prospělo. Manžel si ale stojí za tím, že by to bylo vůči klukům velmi nespravedlivé a navrhuje byt prodat a peníze rozdělit rovným dílem mezi všechny tři děti. Já si však myslím, že to je krátkozraké řešení, protože za těch pár set tisíc korun si děti stejně časem nic většího pořídit nemohou.
I kdybychom udělali, jak manžel chce, peníze by prostě ležely na účtu a čekaly, až kluci dospějí Jitka by si za svůj podíl možná koupila ojeté auto. Podle mého platí, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše dceru bychom aspoň trochu zabezpečili, a co se týče kluků, snad bychom do budoucna nějak vyřešili i jejich bydlení.
Manžel si je jistý, že když dáme byt jen Jitce, zničí to jejich vztahy v rodině a budou si to bratři navždy pamatovat. Já naopak myslím, že dětem bude nakonec dobře, protože kluci situaci zatím moc nevnímají, takže máme čas přemýšlet, jak to jednou vyřešit i pro ně. Doteď jsme Jitce o našich úvahách nic neřekli byt po tetě je navíc ve špatném stavu, potřebuje kompletní rekonstrukci a my teď nemáme finance, abychom ho opravili.
Pořád mi vrtá hlavou, kdo z nás má v této věci pravdu já, nebo muž? Měla bych dál trvat na svém, zkusit některého čtenáře požádat o nápad, nebo je rozumnější postavit se za manželův názor a hledat ještě jiné řešení, o kterém jsme spolu ani neuvažovali?