Děkuji vám za podporu, lajky, upřímné komentáře a za dary, které jsem dostal od svých pěti kočkopřádů. Sdílejte, prosím, příběhy, které se vám líbí, na sociálních sítích potěší to autora.
Chcete pro dceru nějakého čistokrevného psa? jednou se zeptala sousedka na chodbě.
Chtěla, ale peněz na to nemáme, žijeme stejně jako bez pána, odpověděla Jana. Sousedka se jen úsměvem napřažila: Dám ho Záhadem, pojďme.
Jakoby to byl osud, její dcera Polinka už ve škole zaslechla tu otázku a okamžitě se přichytla.
Mami, jedeme, je to zdarma, slibuju, že s ním budu chodit na procházky a budu mít jen jedničky, vzlykla Polinka.
Co to máš za slova, Aneto! zavrčela Marianna Ivanová. Roztrháš nám dům, a přitom se hádáš s tím klukem.
Ty jsi, Maruško, nejprve ke mně koukala, a pak se rozzlobila. Jsem dobrý, šikovný a pracovitý muž, jenže jsem sám, odvětil Anatolij.
No tak, Anatolíji, co bych k tobě měla přihlížet? Jsem ti o sedm let starší, už jsem ukončila školu, ty jsi ještě v první třídě, přestaň se zlobit! zlostně reagovala Marianna.
Teď už jsme si vyrovnaní, podívej, jsi jen o něco vyšší, ale slabší než já, přistoupil Petr a objal Mariannu.
Podívej, Polino, jak jsem výš a silnější než tvoje mamka! řekl a usmál se tajemně.
Ale myslíš si, že jsem slabší, a přitom sotva unikám, vytrhla se Marianna.
Když už nemám dostatek tvé chytrosti, tak tě rád udržuji, pohrdal Anatolij s úšklebkem.
Stačí už, pojedeme po toho psa, nebo ne? ptala se Polinka pláčtivým hlasem.
Kde si ho koupíš? Tady je zdarma, hezký, s puntíky. Půjdeš se podívat na příběh, co se s ním stalo? tajemně řekl Anatolij a Polinka sevřela maminku za ruku.
Mami, slíbila jsi! křičela.
Anatolij podle sousedky pochopil, že je v zmatku, a rozjevil se:
Pořádám auto? Tady je blízko, nebudete litovat!
Marianna se podívá k sousedovi, povzdechne si a řekne dceři:
Dobrá, říkají to malý pes, ale když chytneš tři kočky…
Polinka po celou cestu ptala: Je pes veselý? Jak se jmenuje? Tati, přijedeme brzo?
Konečně dorazili ke starému domku.
To je byt mé zesnulé matky, pronajímal jsem ho, ale špatně to dopadlo. Odpusťte, je tam špína, nestihl jsem uklidit, včera jsem to objevil, když jsem přišel po peníze k nájemníkům
V bytě byl pravý chaos: pytle s rozlitém rýžovým zrníčkem, prázdné krabice od sušenek a ohnuté, čichající konzervy. Mezi tím ležela šedá kočka se žlutýma očima a kudrnatý štěně.
Špinaví, rozcuchaní, ale jak se ukázalo, nepoddajní před krutým osudem svých pánů.
Podívejte se na ně, řekl Anatolij s nervozní radostí. Měsíc jsem nebyl u nájemníků, přišel pro peníze a našel jsem tohle!
Sousedi povídali, že dvě dívky, co pronajímaly byt, odešly potichu před pár týdny, nezaplatily. Kočku a štěně prostě odhodili, protože se jim už nehodily.
Zůstali uvězněni v bytě, nevíc, jestli se kdy uvolní. Bez jídla a vody, zamčené.
Jak přežili? zeptala se Polinka v hrůze.
Stopy jejich boje byly po celém bytě. Hladoví pes a kočka sežrali vše, co našli: sušenky, bonbóny, těstoviny, dokonce suché vločky. Dokonce otevřeli konzervy s masem a sáčky se zakysaným mlékem, které zanechali odcházející lidé. Všechno, co našli, spolknuli!
A hlavně voda.
Kočka zřejmě uměla otevřít kohoutek v koupelně nebo ho náhodou otevřela. Měli štěstí, že otevřeli jen na trochu, jinak by zaplavili sousedy. Přesto by se zachránili rychleji
Anatolij věděl, koho zavolat. Polinka okamžitě chtěla pomoci štěněti a kočce, krmit je jídlem, co přinesl Anatolij. V Marianniných očích se objevil slzavý soucit.
Vždycky jsem věděl, že v tobě, Marinko, je dobrá žena, řekl tiše Anatolij, zatímco Polinka hladila nasycené mazlíčky. Co kdybychom je oba vzali domů? A ty se mnou provdáš, Marinko? Proč jsem se doposud nevdával, že jsem neobjevil takovou jako jsi ty. Máme auto, dvě byty, kde by Polinka mohla žít, až ji svěřím do manželství. Jeden byt pronajmeme, jen najdeme dobré nájemníky, ne takové podvodníky. Půjdeš se mnou? Možná i děti budeme mít, budeme žít šťastně! A kočka s psem už jsou u nás, jako ve slušném domě, souhlasíš, Marinko?
Souhlasím, mami, zakřičela Polinka, aniž pořádně pochopila, co tatínek Petr říká.
Anatolij se zasmál:
Všichni jsou souhlasní, tak se rozhodni!
Cože, Petro, děláš si legraci? zčervenala Marianna.
Souseda, který byl sympatickým mužem, který zvířata nenechal zahynout, opravdu potěšilo.
Marianna nikdy nepředpokládala, že někdo ji pozve k sobě. Představila si, jak ho Anatolij obejme tak, že se jí rozbuší srdce radostí.
Dejte mi čas, nejsem si jistá, co říkáte! červeněla se Marianna.
Nezáleží, přijďme k nám, vezmu si kočku, a vám dáme psa, jak jste chtěli. Zítra přijde kočka Murka a pes Barbos, uklidí to, řekl Anatolij k pejskovi, který souhlasně zakňučel.
Anatolij přesvědčil Mariannu, aby se s ním provdala.
O měsíc později se celý dům pustil do svatební slavnosti. Kuchyně Marianny připravovala jídlo, zatímco stoly byly postaveny u Anatolije v jeho velkém jednojímném pokoji. Murka a Barbos neodcházeli od nových majitelů, zvířata vždy cítí dobré lidi, za kterými stojí.
O rok později Marianna a Petr měli dvojčata Sonu a Aleše. Murka a Barbos hlídali děti, v takové velké rodině si každý najde své místo.
A nejdůležitější je, že v této velké šťastné rodině je spousta radosti pro děti i pro zvířátka, zvláště když je tu kočka a pejsek.