Moji sourozenci nikdy nepomáhali našim rodičům, ale teď všichni chtějí svůj podíl z dědictví.

Dobré zprávy

Pocházím z početné rodiny táta, máma, starší bratr, dvě sestry a já. Žili jsme ve velkém, prostorném bytě se třemi pokoji v centru Brna, a otec postavil chalupu na Vysočině. Nikdy jsme ale nebyli tak úplně semknutí. Děti, hlavně holky, jsme se pořád haštěřily a hádaly kvůli maličkostem. A ani když jsme dospěli, vztahy se nijak nezlepšily zůstali jsme si vzdálení, napětí mezi námi spíše rostlo.

Můj bratr byl první, kdo odešel z domova. Po vojně se oženil a vybudoval si respekt mezi lidmi, i když byl silně pod vlivem manželky Hany, která naši rodinu nikdy neměla v lásce. Spolu měli dceru, a maminka s tatínkem se snažili vnučku navštěvovat, ale studené přijetí snachy dělalo z těch návštěv spíše povinnost než radost. Tak to šlo několik let, ale naposledy jsme se viděli tak před sedmi lety, od té doby mezi námi zavládlo ticho.

Moje nejstarší sestra Bohumila se během prvního ročníku na Masarykově univerzitě bláznivě zamilovala do divadelního herce. Opustila kvůli němu školu a tři roky cestovala s ním a jeho souborem po českých městech. Když se nakonec pohádali, nechal ji v Olomouci samotnou. Rodiče jí nabízeli pomoc, ale odmítla její pýcha jí nedovolila přijmout ji. Nějakou dobu žila po nejrůznějších kolejích a u známých, až nám později oznámila, že se provdala. Jak svého muže poznala, dodnes netuším; od její poslední návštěvy uplynulo už deset let.

Druhá sestra, Květoslava, byla vždycky středem pozornosti všechno nejlepší jako by bylo určeno právě jí. Snad za to mohla její vyjímečná krása. Učení jí moc nešlo, ale často říkala: Člověk za něco stojí, jaký má účet v bance. Sotva odmaturovala, začala chodit s Michalem, synem místního podnikatele. Jenže když podnik zkrachoval, rychle si našla jiného, bohatšího přítele. S ním žije už pět let a vychovávají syna.

A já? Moje cesta rozhodně nebyla snadná. Po vysoké škole jsem se provdala za Pavla a narodila se nám dcera Magdaléna. Jenže manželství se rozpadlo, když Pavel propadl alkoholu, a rozvedli jsme se. Zároveň se rodiče dostali do vážných zdravotních potíží. Léta jsem se rozkrájela mezi péčí o ně a dceru; sourozenci mi nikdy s ničím nepomohli. Přesto mají všichni velká očekávání ohledně dědictví. Táta mi už dávno přepsal chalupu ve Svratce, jenže já cítím, že mám právo i na byt v Brně Přes všechno, co nás rozdělilo, jsem v domě rodičů zůstala sama opuštěná, ale i svobodná. Byla jsem svědkem maminčiných posledních slov a držela tatínka za ruku, když ztěžka vydechl naposled. Pohřeb proběhl v tísnivém tichu, v očích sourozenců jsem četla spíš netrpělivost než smutek. Každý přijel, aby si ověřil, co mu z domu připadne, a s první záminkou rychle odjel.

Sedím teď v opuštěném bytě, všude kolem fotky z dávných let úsměvné vzpomínky na dětství, na chvíle, kdy jsme alespoň na okamžik tvořili rodinu. Každý z nás si zašel svou cestou a já poprvé chápu, že to, co nás pojilo, byla jenom krev a sdílené dětství, ne skutečná blízkost. Přesto necítím hořkost. Pochopila jsem, že rodina není samozřejmost, ale dar, na kterém je třeba pracovat, i když se to nepovede.

Magdaléna se ke mně přitulí a podívá mi do očí tou směsicí starosti a lásky, kterou jsem tolikrát v dětství hledala u rodičů. Možná jsem v minulosti hodně ztratila, ale teď už vím, co nechci opakovat. Něžně ji objímám a do vlasů jí pošlu slib: že jí nikdy nedovolím cítit se opuštěná. Protože někdy je vlastní rodina ta, kterou musíme znovu a lépe začít tvořit sami v lásce, ne v dědictví.

Rate article
Add a comment