Jmenuji se Luděk. Je mi pětašedesát let. Jsem ženatý, ale na stáří jsem se zamiloval do jiné ženy. Moje manželka, Zdena, je dvaašedesátiletá. Máme dospělého syna, Honzu, který už je také ženatý a má své vlastní děti. Po tom, co nám syn odešel z domu do své rodiny, jsem si všiml, že s manželkou jsme si cizí.
Když jsme oba odešli do důchodu, snil jsem o tom, že si pořídíme chalupu na venkově. Manželka o to moc nestála. Přesvědčil jsem ji však. Brzy jsme koupili malý domeček ve vesnici nedaleko Litomyšle. V létě jsme se tam přestěhovali. Mně se tam žilo krásně, ale Zdena nebyla na venkově vůbec spokojená. Nejradši ležela na pohovce, četla detektivky nebo koukala na televizi. Odmítala mi pomoct na zahradě. Říkala, že ji bolí klouby a necítí se dobře. Vše jsem dělal sám.
Na podzim jsme se zase přestěhovali zpět do Hradce Králové. Zdena byla nadšená, že je zpátky ve městě. Po týdnu jsem ale sbalil své věci a vrátil se do chalupy na venkově. Tam jsem se cítil mnohem líp. Zdena zůstala ve městě a od té doby se vídáme jen málo, jakoby naše životy byly oddělené jako dvě tramvaje, které se jen občas minou na konečné.
Ve vesnici jsem se zamiloval do ženy jménem Božena. Má šedesát let a žije sama v domku na okraji lesa. Ze začátku ani moc moje city neopětovala. Dával jsem jí květiny, smažil jí lívance z jablek a mluvil o tom, jak krásné je žít u řeky. Teď už se spolu máme dobře; chodíme po mokrých loukách, sbíráme houby a krmíme kočku jménem Droběna, která se objevuje jen když svítí měsíček.
Chci se rozvést, ale bojím se, jak to přijme Honza a jeho děti. Zatím Zdeně říkám, že doma opravuju střechu a sekám trávu, ale většinu času jsem u Boženy. Moje manželka nic netuší. Nedokážu se rozhodnout, jestli jí mám všechno říct; srdce mi tluče jako zvon na vesnické kapličce. Nevím, kam vede ta cesta, kterou kráčím, jako bych se probouzel v mlze všechno je matné, děravé jako štrůdl, a já pořád nevím, co dělat…