Co s tebou mám dělat? „Pochop, že mezi námi se nic stát nemůže!“ řekla rozhořčeně Viktorie. „Opakuji ti to samé každý den. Chováš se jako malé dítě.“

Dobré zprávy

Lucie, počkej. Dívka se otočila za hlasem. Věděla, že Ondřej na ni opět čeká před domem. Zase ty, a to tě to ještě neomrzelo? Vždyť tu sedíš snad celou věčnost! řekla Lucie otráveně. Ondřej jí nesměle podal kytici květin. Chtěl jsem tě jen vidět.

Lucie přijala květiny s neochotou a těžce si povzdechla. Co s tebou budu dělat? Chápeš, že mezi námi prostě nic být nemůže! řekla rozzlobeně. Říkám ti to každé ráno a každý večer. Jsi jako malý kluk. Nemůžu si pomoct. Možná to jednoho dne přestane. Nepřestane, dokud za mnou budeš pořád běhat. Říkám ti to stokrát! Pro mě nejsi nic! Nebuď naštvaná, sluší ti usměv. Dobrou noc, řekl Ondřej. A já s tebou stejně nechodím! zavolala ještě Lucie.

Ondřej se do Lucie zamiloval hned na první pohled. Přišla do jejich školy v sedmé třídě. Od té doby seděli vždy spolu v jedné lavici. Dívka měla Ondřeje také ráda a byli spolu téměř pořád. Teď však, když dokončili školu, Lucie se hodně změnila. Už Ondřeje neviděla vedle sebe. Jak je to vůbec možné? přemýšlel Ondřej. Viděl, jak Lucii doprovází domů jiní kluci. Bolelo ho to sledovat. Přísahal si tehdy, že už nikdy za Lucií nepoběží. Ale druhý den ho nohy zase donesly ke dveřím jejího domu.

Lucie dávno věděla, že Ondřej bude sedět na lavičce u vchodu. Doufala, že ji uvidí s jiným mužem a konečně ji nechá být. Proč tu vysedáváš každý večer? Na někoho čekáš? Ondřej zvedl hlavu a spatřil dívku před sebou. Okamžitě si všiml jejích ohnivě zrzavých vlasů a pih, které měla jen ona. Když se usmála, byla neobyčejně roztomilá. Vedle ní pobíhal pes stejně rezavý jako ona. Ondřej si pomyslel, že je to drzá holka s drzým psem. Usmál se a řekl:

Čekám na štěstí. Ale zatím nepřišlo. Možná ho hledáš na špatném místě… Co kdybys ho šel hledat s námi? Já a Míša tu každý den chodíme na procházku. Chceš se přidat? Třeba najdeme štěstí ve třech. Ondřej pohlédl do oken Luciina bytu, pak pomalu vstal a rázně řekl: Víš co, jdu taky. Lucie byla dost překvapená. Možná poprvé nenašla Ondřeje sedět na lavičce. Zpomalila krok, ale lavička byla prázdná. Lucie došla na své obvyklé místo, kde vždy sedával Ondřej.

Je prázdná, pomyslela si. Najednou uslyšela štěkot psa. Později zahlédla dvě siluety. Z dálky rozeznala Ondřeje a nějakou dívku. Lucii bodla žárlivost. Poprvé Ondřej nečekal na ni. V jejím srdci zůstalo prázdné místo. A ta cizí holka ho odváděla daleko od LucieLucie tam stála, zatímco prázdná lavička se na ni dívala jako němý svědek její vlastní nerozhodnosti. Květy, které dostala od Ondřeje, najednou zavoněly jinak ne jako připomínka nechtěné pozornosti, ale jako něco, co už se možná nebude opakovat. Kolem prošel vítr a rozvířil jí vlasy do obličeje.

Na rohu ulice se smála neznámá dívka a Ondřej jí něco šeptal. Míša, ten rezavý pejsek, vesele poskakoval kolem nich, jako by oslavoval nově objevenou radost. Lucie najednou pocítila stesk, o kterém si myslela, že k Ondřejovi nikdy cítit nebude. Uvědomila si, že mezi nimi bylo něco, co nikdy nepřiznala možná to byla jen stará jistota, možná opora, možná… něco víc.

Večer pokryl ulici, když Lucie seděla na lavičce, na které už nikdo nečekal. Zastrčila si pramen vlasů za ucho, přivinula k sobě Ondřejovy květiny a poprvé za dlouhou dobu si přiznala, že někdy člověk pozná cenu toho, co měl, až když to ztratí. Ulice ztichla. Lucie v tom tichu ucítila smutek, úlevu i nový, nečekaný začátek.

Tehdy poprvé pochopila, že na štěstí nemá nikdo patent. Třeba ho už někde kdosi našel a třeba ho právě tam, u té prázdné lavičky, jednoho dne najde i ona.

Rate article
Add a comment