Je mi šedesát let a už dlouho jsem v důchodu. Už deset let žiji sama bez manžela, bez dětí, bez přátel. Děti mají své vlastní životy, podnikání a rodiny roztroušené po různých městech, a manžel mi zemřel tedy to jediné, co mi zůstalo, je moje chalupa se zahradou, má radost a zábava. Jakmile se trochu oteplí, hned se stěhuji na venkov, vygruntuju domek, uklidím zahradu a začnu sázet. Tam se cítím šťastná a svobodná.
Jenže v zimě nemůžu být na chalupě to by bylo složité s tím sněhem, už to prostě nestačím odhazovat. Nemám nikoho, kdo by mi pomohl, takže musím přezimovat ve městě. Na podzim je to ještě v pořádku. Letos v září jsem trochu nachladla, zůstala týden ve městě, ale hned co jsem byla lepší, uháněla jsem zpátky do své milované vesničky.
Když jsem došla ke svému domku, všimla jsem si, že branka je dokořán. Pomyslela jsem si, že někdo možná vlezl na zahradu. Ale když jsem vešla, vše bylo na svém místě jen zámek u dveří byl rozbitý. Dostala jsem strach, jestli mi někdo dům nevyloupil proč by chodil do domu důchodkyně! Neslyšně jsem vešla dovnitř. Všechno bylo jako obvykle, až na to, že deka na posteli byla jinak rozestlaná, a na stole stála hrnek… A já přece vždycky nádobí hned umývám! Něco tu nehrálo.
Ten první strach rychle vystřídala zlost. Kdo se sem nastěhoval a pil z mého hrnku Podívala jsem se z okna a uviděla před domem malého chlapce. Rozdělal si ohýnek, zahříval si ruce přímo nad plamenem. Tak, můj nepozvaný host
Vyšla jsem ven a nahlas zakašlala, abych zjistila jeho reakci. Ten výtržník se polekal, ale neutíkal, naopak přišel ke mně:
Omlouvám se, jsem tu jen krátce
Byl klidný, skromný, drobný hned se mi v srdci probudila lítost.
Jak dlouho tu jsi? Co jsi jedl?
Dva dny… Moc jídla nebylo. Měl jsem jen kousek chleba
S hrdostí mi ukázal starou udici, na které byla navlečená krajka chleba.
Jak ses sem dostal?
Maminka i její nový manžel mě vyhodili nechci u nich žít, tak jsem odešel
Vsadím se, že tě teď všichni hledají.
Nikdo mě nehledá, je to pořád stejné. Není to poprvé, co jsem odešel Někdy jsem pryč celé týdny, ale nikdo si toho nevšimne. Vrátím se, jen když už mám skutečně hlad a za to mě nikdo nevítá
Ukázalo se, že kluk není vůbec z naší dědiny. Obvyklý, smutný příběh. Maminka je bez práce, a otčímů se prostřídalo několik.
Po téhle zpovědi jsem měla v srdci tíhu jak mu pomoci. Samozřejmě jsem ho nechala u sebe, nakrmila ho a celou noc přemýšlela, co dál. Ráno jsem si vzpomněla na dávnou kamarádku dělala na obecním úřadě, tak jsem jí zavolala. Když nepomůže ona, bude alespoň vědět, kam se obrátit.
Kamarádka mě ujistila, že ví co dělat, a vše si vezme na starost. Nebylo to lehké, musela jsem vyběhat různé papíry, ale za pár týdnů jsem se stala jeho právní opatrovnicí. Chlapec nemohl uvěřit svému štěstí, a jeho matka se o něj ani nezajímala.
A tak teď bydlíme jako babička s vnukem v zimě v bytě ve městě, zbytek roku na chalupě. Brzy půjde do školy a já věřím, že si povede výborně protože píše už krasně, čte, počítá a dokonce skvěle kreslí! Opravdu výborně je to velký umělec.