Veselé rodinné příběhy, které ti zvednou náladu

Dobré zprávy

Silná a soudržná rodina se pozná podle toho, že její členové spolu sdílejí těžkosti i radosti života. Navzájem si pomáhají a každý ví, že se vždy může s ostatními poradit o svých problémech.

Někdy není třeba moc, abyste doma vytvořili atmosféru štěstí a lásky. O tom svědčí i následující příběhy.

Já i můj manžel jsme nižší postavy, oba měříme pod 160 centimetrů, ale můj tatínek je vyšší, dosahuje 170. Navíc si nechal narůst dlouhý a hustý plnovous. Když vždy vešel do bytu, zdravil nás se slovy: Dobrý den, hobiti! A my jsme odpovídali: Ahoj, Gandalde!

Naše rodina je tvořena mnou, manželem a dvěma dcerkami. Jednou jsme přemýšleli, kdo z nás vezme psa Baryka na procházku. Abychom to rozhodli spravedlivě, zahráli jsme si tichou hru kdo prohraje, jde venčit. Hra začala, a dcera Eliška se potichu začala oblékat. Když byla připravená, otevřela dveře a vzala Baryka na vodítko. My ostatní jsme na ni užasle koukali a všichni téměř najednou jsme vydechli: Eliško, ty jsi ale hodná holka! Eliška se usmála: Nachytala jsem vás! A spokojeně se zase svlékla.

Když si můj kamarád přišel k tátovi pro mou ruku, táta se teatrálně zhroutil na podlahu a zvolal: Konečně jsi přišel, spasiteli! Táta kdysi slyšel tento vtip v mládí a přál si ho jednou použít.

Ráno chystávám snídani své osmileté vnučce. O víkendech si ale ráda pospím o půl hodiny déle. Jednoho líného rána vstanu, chystám se jí mazat chleby a tam už na stole čeká čaj, tvaroh s cukrem i dva chleby připravené jako snídaně pro mě. Vnučka mě tím chtěla potěšit ve volném dni. Děti jsou vděčné.

Jednou jsme jeli s rodinou (manžel, jedenáctiletý syn) a se svým bratrem s rodinou (jeho žena a sedmiletá dcera) navštívit babičku do Jevíčka. Po cestě jsme se rozhodli, že dětem uděláme radost vodními pistolemi to budou mít zážitek! Koupili jsme jim prima pistole a děti byly nadšené, zatímco dospělí si s nimi také střihli malou bitvu.

Když mi bylo šest, rodiče mě večer často brali na venkov. Táta vzal prut s malým dřívkem místo splávku. Vyrazili jsme na širokou louku, kde táta prutem mával a vydával zvuky jako myš. Po chvíli přiletěla velká sova, která se snažila zobákem dřívko chytit. Mně se tajil dech, když jsem ji sledovala. Díky svému tátovi jsem si zamilovala přírodu. Takové chvíle jsou nejkrásnější.

Jednou mi došlo, že se s manželem nikdy nehádáme… Vzpomněla jsem si, jak kamarádky vyprávěly o rodinných sporech, často kvůli domácnosti. Když jsem se rozhlédla: všude rozházené oblečení, na stole mezi papíry talíře a neumyté hrníčky. Místo hádky jsme si ale s manželem jen sedli na gauč, objali se a pustili si film. Prostě dvě spřízněné šťastné duše.

Čekali jsme s dcerou ve frontě. Prohlížela si časopisy a říká: Tati, podívej, tady jsou víly s Florou na obálce. Odpověděl jsem: Eliško, to není Flora, ale Bloom. Dvě holky před námi se na mě překvapeně otočily, protože je neobvyklé, aby táta přikyvoval dětským zájmům.

Můj muž přišel o maminku v útlém věku a moje maminka ho přijala za svého. Seděli jsme tak spolu v restauraci (já, manžel, naši synové a moje maminka) a manžel mamince upřímně děkoval za lásku, kterou mu dává stejně jako vlastním dětem.

Osmiletá dcera přiběhla zvenku: Tati, venku byl tak barevný motýl! ukazuje rukama velikost téměř jako káně. Všichni se báli přiblížit! Jen kluci chtěli motýla zabít klackem, ale měli strach!

Eliška pokračovala s rozzářenýma očima: Ale já jsem se nebála! Sama! Myslela jsem, jak jim vysvětlím, že motýlovi není třeba ubližovat, a pak jsem nakonec sama vzala klacík a kluky odehnala! Aby na motýla nesahali. Pak jsem ho vypustila, aby mohl volně letět.

V těchto rodinných okamžicích nalézáme klid a radost. Učíme se, že síla rodiny neleží v dokonalosti, ani v pořádkumilovnosti, ale v lásce, podpoře, humoru a společném prožívání života. Právě takové chvíle tvoří ty nejcennější vzpomínky a ukazují, že na světě jsme jeden pro druhého.

Rate article
Add a comment