Díky mé mamince proměnili vesničané náš byt v hotel pro sousedy

Dobré zprávy

Víš, tohle byl dlouho náš společný sen, můj a mého manžela bydlet u vody, konkrétně u Baltu. Deset let jsme se za tím táhli, střádali peníze, jezdili k moři, procházeli nabídky bytů v okolí Mělníka nebo v Poděbradech. Nechtěli jsme žádné luxusní apartmá, stačil nám obyčejný, dvou nebo třípokojový byt a upřímně, jak to bude vypadat uvnitř nám bylo celkem jedno.

No a pak, teprve nedávno, se náš sen splnil. Sice nám na hrbu zůstaly “hypotéky”, ale dosáhli jsme cíle. Vlastní byt, pár kroků od Labe to, co jsme si přáli.

První dva měsíce jsme si užívali klid, byli jsme opravdu uvolnění. Pak přijela moje maminka na návštěvu. Ukazovali jsme jí náš útulný byt a ona hned chtěla vlastní sadu klíčů prý aby mohla chodit kdykoli a nemusela si nic domlouvat. Ani mě, ani manžela nenapadlo, jak se ty klíče začnou množit jako houby po dešti.

Jednoho rána jsme leželi v posteli, když jsme slyšeli cvaknutí zámku a klepání na dveře. Manžel, i když zrovna dvakrát nadšený nebyl, si myslel, že přišla zase “maminka”, rychle se oblékl a šel přivítat ranního hosta. K jeho překvapení na chodbě stála celá rodina s dvěma dětmi. Když jsem dorazila, poznala jsem sestřenčinu rodinu.

Nepřišlo nám nic lepšího než předstírat radost z nečekané návštěvy. Sestřenice mi bez rozpaků povídá, že si udělala kopii klíčů z mamčiných, a mamka jim prý řekla, že budeme rádi, když nás překvapí.

Ti “rekreanti” u nás bydleli týden. Jídlo si přivezli sami, takže tahle starost odpadla. Ale ta přítomnost další rodiny v našem bytě, a ještě s dovolenou v očích, nám s manželem nadšení rozhodně nepřidávala.

Jak odjeli, zavolala jsem mámě a poprosila ji, ať už nic podobného neorganizuje. Mamka nechápala, co mi na tom vadí, prý se nic strašného nestalo a sestřenice byla úplně nadšená, že má u nás přes léto bydlení zdarma.

No a pak se najednou začaly laviny dalších příbuzných hrnout ke dveřím, všichni inspirovaní maminkou. Strýcové, tety, bratranci, dokonce i neteře objevovali se u nás jakoby odnikud. Někdy přijelo víc hostů najednou. Všichni se srdečně zdravili a klasikou bylo:

No koukni, kde jinde bychom se sešli, než u Daniely!

Já, Daniela, jsem přitom byla skoro neviditelná, manžel taky, prostě ve vlastním bytě jsme byli za kulisy hosté si to tam vyloženě užívali.

Po dvou sezónách takových “návštěv” jsem mámě řekla, ať nám vrátí klíče. Hrozně se urazila a obvinila mě, že se povyšuju a odcizuju rodině. Když jsem to povídala manželovi, objal mě a povídá:

Uvědomuješ si, že je těch klíčů už tolik, že mámin set už nic neřeší? Jestli ti to nevadí, zítra objednám novou bezpečnostní dveře.

Neměla jsem s tím problém. Za týden jsme s manželem v tichosti poslouchali, jak se někdo snaží otevřít naši novou dveře starými klíči nějaký další “překvapující návštěvník.” Pak se ozvaly maily a zprávy, ale jsme je ignorovali.

Večer byla bouřlivá diskuse s mámou. Nazlobeně křičela, že nějaký vzdálený bratranec musel nocovat na nádraží, protože čekal na vlak. Když jsem se mámy zeptala, jak se ten nechtěný návštěvník jmenuje, ozvaly se jen pípnutí…

Potom ještě dvakrát někdo zkusil “ovládnout” náš byt neúspěšně. Naše nová dveře obstály a my jsme s manželem získali konečně klid, že tohle je opravdu náš byt a ne nějaká průchozí ulice.

Maminka k nám teď už nechodí, solidárně drží s ostatními příbuznými. Snažím se udržet s ní normální vztah, ale rozhodně nehodlám vpustit nikoho dalšího do svého bytu. Je to naše území a pořídili jsme si ho za vlastní peníze a obrovský kus práce.

To je na tom nejvtipnější žádná z mých příbuzných se ani nepokusila koupit byt u vody. Ale přijít na hotové, to jim přišlo mnohem jednodušší a byli ještě více vkone jako my!

Rate article
Add a comment