Moji rodiče mě seřvali a požádali, abych kradl jídlo z kaváren a nosil ho domů, trvali na tom, že musím nakrmit rodinu a nesmím být hloupý naivka.

Dobré zprávy

Byla jsem obdařena poctou být nejstarší v naší početné rodině Novákových, což podle české tradice znamenalo převzít všechny domácí práce a dozorovat své mladší sourozence. Nevybrala jsem si to, ale prostě jsem se do toho narodila a věřte, že jsem občas snila o tom, že se narodím u sousedů. Ve škole i na sídlišti jsem byla známá jako chodící miniškolka, a kam jsem šla, tam mé malé stíny následovaly. Teenagery to bavilo, mě méně slzy jsem si utírala do ubrusu a přísahala si, že já děti mít nebudu, nikdy!

Táta, skutečný tvrdý chlap z Valašska, reagoval na mé sliby typicky Dostaneš za uši, holka! Měl svůj vlastní styl výchovy, který škoda, že dnes už není v kurzu, protože by byl favorit v kategorii retro pedagogiky. Když jsem dokončila devátou třídu, bylo rozhodnuto staneš se kuchařkou, protože pořádná profesní jistota musí být. A tak jsem se ocitla v šatách s puntíky a zástěrou, pečící pirohy v místní kavárně za 22 000 Kč měsíčně.

Rodiče mě samozřejmě hlídali jako oko v hlavě a plat taky. Měli nezměrný apetit a žádali, abych domů potají nosila knedlíky a koláče. Nebudeš blbá, Aničko, musíš rodinu živit!

A někde mezi krájením cibule a disharmonickou symfonií výčitek jsem koupila lístek na autobus a zmizela do Ostravy. Věděla jsem, že zpátky už to nejde prostě nová kapitola. Práci jsem si našla ihned, začala jsem u myčky, a ubytování jsem získala v malém bytě u sympatické paní Květy. Paní Květě jsem platila rozumný nájem (náročná nebyla) a snažila jsem se jí pomáhat, jak to šlo. Vzniklo mezi námi nečekané pouto, spolu jsme ukončili boj s prachem, obědvali svíčkovou a dělili se o zbylé vdolky prostě pravá česká domácnost.

Po nějakém čase mě paní Květa seznámila s Petrem, solidním mužem s chlupatým psem Barykem. Vzali jsme se a jeho rodiče byli spokojení, hlavně když přinesl domů brambory z vlastního pole. Po roce nám přibyla dcerka Libuše a později syn Václav. Mezi plenami a dětskými večery se mi začalo stýskat po rodině, rozhodli jsme se sebrat odvahu, koupit láhev becherovky, balík bonboniér a vydat se zpět domů.

Rodiče, však, si vystřihli scénu ze staré české tragikomedie: okno otevřeno, dveře zavřeny, becherovka zůstala neochutnána. Vyprovodili nás bez jediného pohledu, zavřeli nasměrovaná slova i dveře, a tak jsme odjeli zpátky i s bonboniérou. Byla jsem naštvaná, zklamaná, ale hlavně rozesmátá ironii života a od té chvíle jsem si řekla: už nikdy víc! Zavřela jsem tu kapitolu, a otevřela novou tentokrát s vlastním rodinným albem plným svíčkových a povedených fotek.

Rate article
Add a comment