Víš, byl to můj a Radkův dlouholetý sen bydlet někde u vody. Deset let jsme jezdili k Lipnu, šetřili korunu ke koruně, plánovali jak jednou si koupíme malý byt někde u jezera. Žádné luxusní apartmány, stačilo nám něco obyčejného, dvě nebo tři místnosti, a vůbec jsme neřešili, jak ho vybavíme.
A teď je to skutečnost. Jasně, pořád máme hypotéku, ale ten cíl jsme splnili vlastní byt kousek od vody, přesně jak jsme si představovali.
Ty první dva měsíce jsme byli totálně šťastní smáli jsme se, užívali si klid, konečně jsme si mohli vydechnout. Pak ale přijela máma na návštěvu. Ukázali jsme jí náš byt, hrozně se jí líbil, a tak si hned řekla o klíče, prý kdyby chtěla přijít bez ohlášení, ať nemá problém. Netušili jsme, že ten klíč se najednou začne množit jak králíci.
Jedno ráno jsme ještě leželi v posteli, když jsme slyšeli cvaknutí zámku a ťukání na dveře. Radek se zvedl, v domnění, že je to maminka, trochu otráveně šel ke dveřím a na chodbě stála celá rodina s dvěma dětmi. Skočila jsem pak za ním byla to rodina mojí sestřenice Markéty.
Zasmáli jsme se, objali, snažili se dělat, že je to super překvapení. Markéta nám pak bez ostychu řekla, že si klíč udělala podle máminého, a máma jim navíc řekla, že budeme rádi. Takže rodinná návštěva trvala celý týden. Jídlo si přivezli z vesnice, ale mít další rodinu v bytě, navíc s tou rekreační náladou, nám moc radost nedělalo.
Když jsme Markétu odvezli, zavolala jsem mámě, jestli tohle fakt myslí vážně, a ať už neorganizuje tyhle nečekané přepadovky. Máma mi s klidem řekla, že se nic nestalo a že Markéta byla nadšená že se těší na další léto na Lipně zdarma.
To pak spustilo lavinu. Inspirovaní mámou dorazili další strýcové, tety, bratranci, dokonce i neteře snad všichni, co jsme kdy viděli. Často se návštěvy navzájem překrývaly a chodbou znělo: No, kde jinde se potkáme než u Terezy!
Tereza já jsem byla spíš průhledná, Radek taky, a přitom jsme byli hostitelé. Ale, podle nich, vlastníci jsou tu jen do počtu.
Po dvou letech jsem mámu poprosila, ať vrátí klíče. Byla dotčená, obvinila mě z nadutosti a že se od rodiny vzdaluju. Když jsem to vykládala Radkovi, objal mě a řekl: Už je těch klíčů tolik, že jeden navíc nic nezmění. Pokud ti to nevadí, zítra koupím novou bezpečnostní vložku.
Jasně, že jsem souhlasila. O týden později jsme večer poslouchali, jak někdo zkouší otevřít novou zámek starými klíči, a další překvapení zůstalo trčet venku. Volali nám, ale my jsme nereagovali.
Večer se máma ozvala naštvaně, že bratranci museli přespat na nádraží, protože jsme je nepustili dovnitř. Na dotaz, který to vlastně byl, zaznělo jen pár pípnutí…
Pak ještě přišly dvě další neúspěšné pokusy dostat se do bytu. Nová zámek zatím vše vydržela a já s Radkem jsme se konečně cítili, že to je opravdu naše místo, ne průchoďák.
Máma teď už nejezdí, zůstává loajální ke zbytku příbuzných. Snažím se udržet normální vztahy, ale jiného už do bytu bez pozvání nepustím. To je náš prostor, který jsme získali jen vlastní prací.
Zajímavé, že nikoho z nich nenapadlo si byt u Lipna koupit taky dorazit na hotové jim bylo moc příjemné!