Můj sen stát se slavnou zpěvačkou rodiče rozbili, protože to považovali jen za lehkovážnou zábavu. Neuvědomovali si však jednu důležitou věc.

Dobré zprávy

Když mě kadeřnice Jana česala, am avut o discuție care m-a marcat profund. De mult mă frământam dacă să o înscriu sau nu pe fiica mea la școala de muzică. Existau două motive descurajatoare: trebuia să cumpăr un klavír, ceea ce era o investiție semnificativă, și toată responsabilitatea mi-ar fi revenit mie să o duc la ore, să o sprijin în procesul de învățare. Pe de altă parte, dcera mea Simona avea o pasiune reală pentru muzică. În timpul discuției, Jana mi-a povestit propria experiență:

Narodila jsem se v malém městě, v Jablonci nad Nisou. Od mala mě přitahovalo zpívání a využívala jsem každou příležitost ve školních sborech, klubech, dokonce i s učiteli hudby ve škole. Hudbě jsem se věnovala naplno a naučila jsem se hrát i na klavír. Věděla jsem, že hudba je moje skutečné poslání. Každý, kdo mě slyšel zpívat, poznal můj talent.

Bohužel, naše město nemělo seriózní hudební vzdělání. Jednou, když mi bylo asi devět a chodila jsem ještě na základní školu, přijeli do našeho ročníku lidé z Prahy. Požádali nás, abychom zatleskali, a pak vybrali několik dětí na zkoušku zpěvu. Tři z nás, mezi nimi i já, jsme byli pozváni do auly. Střídavě jsme hráli na nástroje, zpívali melodie podle sluchu a tleskali rytmus. Po několika měsících jsem už toto zážitky téměř zapomněla.

Jednoho dne ale maminka našla v schránce obálku s červeným nápisem PŘIHLÁŠKA. Byla jsem jediná ze školy, která byla přijata na prestižní hudební školu v Praze.

Škola se postarala o všechny náklady nemuseli jsme platit ani korunu. Přesto přestěhování do hlavního města narazilo na velký odpor ze strany mých rodičů. Odmítli rozhodnutí, hlavně proto, že to znamenalo pokračování mé hudební kariéry. Táta i máma pracovali v místní továrně a byli na svou práci hrdí považovali ji za opravdové zaměstnání. Radili mi, abych nechala snění a hledala si jistou práci. Celý rok jsem pravidelně dostávala pozvánky, každé dva měsíce, a pak se najednou přestaly ozývat. V té chvíli jsem pocítila, že se ve mně něco zlomilo. Touha zpívat zmizela a lákadlo hudby se vytratilo.

Naděje se však znovu objevila na mých čtrnáctých narozeninách, když kapelník a skladatel místní skupiny hledal novou zpěvačku. Hledal mladou dívku a ze všech uchazeček zvolil mě.

Cítila jsem, jak mi rostou křídla nepozbyla jsem talent! Bohužel jsem stačila účastnit se jen dvou nebo tří zkoušek, než se to dozvěděli rodiče a zakázali mi, abych se s kapelou stýkala, protože měli obavy o mé bezpečí. Tím skončila má hudební cesta.

Později jsem přestala studovat hudbu, připojila se ke skupině přátel a začala kouřit a pít což se zdálo všem běžné v našem městě. Většina mých vrstevníků se takovým aktivitám nevyhýbala. Sotva jsem dokončila devátý ročník, byla jsem přijata na střední školu, ale můj život se stále ubíral dolů. Dodnes má maminka všechny ty pozvánky schované v rodinném albu. Často je vytahuje, pročítá a pak je zase ukládá zpátky.

Z této životní cesty jsem si odnesla jednu zásadní zkušenost nikdy nepodceňujte dětské sny. I když vám život přinese překážky, opravdová vášeň a talent by měly dostat šanci. Až se rozhodnete pro své dítě, pamatujte, že nejcennější investice je ta do jeho radosti a rozvoje.

Rate article
Add a comment