Máma už je na mě naštvaná, co se dozvěděla, že nás tchánovi příbuzní pozvali na celé léto k sobě. Žijí na jihu Moravy, nedaleko Novomlýnských nádrží, a byli by nadšení, kdyby mohli u sebe ubytovat mě i moji dceru, Aničku, po celou sezónu. Samozřejmě, že chci jet dětská doktorka nám řekla, že pro Aničku bude letní pobyt u vody skvělý kvůli zdraví, aby přes rok nebyla pořád nachlazená.
Jenže máma kvůli tomu teď pláče v kuchyni, že prý to nejde, protože na chalupě v Polabí je přes léto tolik práce na zahradě, že to sama nezvládne. Hodně spoléhá na mou pomoc a vyčítá mi i loňské léto, kdy jsem jí moc nepřiložila ruku k dílu. Je pravda, že tehdy byla Anička ještě miminko a já měla co dělat sama se sebou, natož s mamčiinou zeleninovou zahradou.
Už na gymplu jsem měla plné zuby maminčiny zahrady. Všichni spolužáci měli volno, výlety, koupaliště, a já každý druhý den vyrážela do chatky s lopatkou v ruce a seznamem úkolů, plela, zalévala, sklízela. Rodiče byli pořád v práci a na zahradu přijížděli jen o víkendech. A protože já měla “čas”, proč bych tam nechodila místo lenošení s kamarády?
Když ostatní skákali po trávě, koupali se v rybníce a užívali prázdniny, já poklekávala mezi mrkvemi, zatímco máma o víkendu při procházení záhonem neustále komentovala, že tohle dělám špatně, to bych měla jinak. Na vysoké jsem chtěla zkusit letní brigádu, něco si vydělat a i za to jsem si vyslechla nové výčitky.
Jakmile jsem se vdala, máma chtěla dostat do svého tempa i mého manžela, Tomáše. Ten párkrát přijel, ale když viděl, že se práce na zahradě nikdy neblíží ke konci, rezolutně odmítl pokračovat. Máma byla tehdy rozčilená, že to děláme pro všechny, ale Tomáš spočítal, že koupit zeleninu v obchodě je levnější, rychlejší a bez nervů než s ní rýpat v záhonu.
Já jsem tam pak také moc nejezdila, i přes několikahodinové mamčiny telefonáty plné výčitek. Když jsem otěhotněla, téma zahrady dočasně zmizelo extrémní vedra jsem už prostě nevydržela. Po porodu už jsem na chalupu na celé léto skoro nedojela máma sice naznačovala, že by to nějak šlo, ale i ona si nakonec musela přiznat, že s miminkem by se na žádné pomáhání stejně nezmohlo. Jenže v hlavě už spřádala plány na další rok.
V jejích představách to mělo být skvělé do příštího léta bude Anička větší, budeme si ji předávat a já konečně zase něco odmakám na zahradě. A že prý čistý vzduch a zelené prostředí u řeky to dítě potřebuje mnohem víc než prašnou Prahu. A ještě plánovala, jak Aničce koupíme nafukovací bazének a ona si u chalupy vyhraje pod slunečníkem
Ale tyhle mamčiny sny mě nechávaly chladnou, raději jsem mlčela, abych ji ještě víc nenaštvala. Měla jsem úplně jiné plány.
Během vánočních svátků za námi přijela Tomášova kmotra a její manžel. Žijí kousek od Mikulova, v rodinném domku, jejich jediný syn už je dlouho v Anglii, takže doma bývají sami. Pozvali nás na celé léto, že by byli opravdu rádi, kdybychom přijeli i s Aničkou. Nejdřív jsem si myslela, že jde jen o zdvořilost, ale pak kmotra Tomášovi několikrát volala, že opravdu čekají a připraví nám pokoj.
Tomáš si celé léto volno vzít nemůže, ale pár dní na začátku, aby nás tam dopravil, a týden koncem srpna, aby nás přivezl zpět, to zvládne.
Oba jsme na tu možnost byli nadšení. Lékařka znovu doporučila, že moře nebo čistá nádrž Aničce jen prospěje. Tak jsem kývla.
Jenže máma zhatila všechno nadšení. Najednou bylo slunce zrádné, jak můžeš jet k cizím lidem, a hlavně, zelenina z její zahrady je přece nejzdravější pro Aničku. Připomněla mi, že i loni byla celé léto na všechno sama. Rozhodnutí jet ji rozčílilo ještě víc.
Ale kdo by, když má na výběr mezi plácáním ve vlastní zahradě a skvělým létem u vody, volil zahradu, zvlášť když z ní vlastně vůbec nechceme nic zeleninu i ovoce kupujeme běžně na trhu a zavařeniny od mámy máme v komoře beztak už třetí rok. Nejíme je, vlastně je nikdo v rodině moc nemusíStála jsem toho večera u kuchyňského okna, dívala se do šera zahrady a v duchu slyšela maminčiny výčitky, které se mi mísily s Aniččiným veselým smíchem ze sousedního pokoje. Tak ráda bych mámě vysvětlila, že mám v srdci pro oba domovy dost místa i pro její záhony, i pro ty moravské večery pod vinnou révou, kam se teď s Aničkou chystáme.
Cítila jsem, jak se mi v hrudi trochu svírá, ale zároveň cítím i nové odhodlání. Opatrně jsem otevřela dveře a v kuchyni se tiše posadila k mámě: Mami, vím, že je to pro tebe těžký. Ale potřebuju si zvolit léto, na které budeme vzpomínat s Aničkou zas my dvě. Tvojí zeleninu miluju, ale potřebuju taky jednou sklizeň slunce a nových přátel, ne jen brambor a mrkve.
Máma se dlouho dívala do stolu, otírala zaslzené oči a pak jen tiše kývla. Na rozloučenou mi druhý den přibalila dvě sklenice okurek a skleněnou láhev se sirupem aby Anička ochutnala kousek babiččiny zahrady, i když bude stokrát jinde.
A tak jsme odjely: s kufrem navoněným citronovým tymiánem, s popsaným pohlednicemi a s velkou hrstí odpuštění, kterou jsme si obě večer vyměnily beze slov. Nad vodou u Nových Mlýnů si Anička postavila svůj první hrad z písku a já napsala mámě dlouhý dopis o té nové sklizni léta, kterou už za nás nikdo nevypleje.