Díky za podporu, lajky, upřímné ohlasy a recenze, za odběry a obrovské poděkování všem, kteří mi poslali dary v korunách, a mým pěti kočkovým kamarádům. Sdílejte, prosím, oblíbené příběhy na sociálních sítích autorovi to také dělá radost!
Dcera přišla pozdě z nemocnice, kde působila jako sestra na traumatologii. Dlouho se sprchovala, pak v županu vstoupila do kuchyně.
Na pánvi jsou karbanátky a těstoviny, nabídla matka, dívajíc se jí do očí a snažíc se zjistit, co ji trápí. Jsi unavená, Jitko? Co se děje s náladou?
Nechci jíst, už jsem ošklivá, a kdybych se rozpadla, už na mě nikdo nepohlédne, odpověděla Jitka temně a nalila si čaj.
Odkud to bereš? zpanikařila matka. Všechno máš oči, nos i rty jsou v pořádku, nesnižuj se, Jitko!
Protože všechny kamarádky jsou už vdané a já ne! Líbím se jenom takovým podřadným chlapům. Ti, co mě zajímají, se ke mně ani neohlížejí. Co se se mnou děje, mami? zeptala se dívka, černě se tváříc.
Jednoduše jsi ještě nepotkala svůj osud, čas ještě nenastal, snažila se ji uklidnit matka, ale Jitka se jen rozhněvala.
Právě proto, že jsou mé oči malé, rty tenké a nos podívej! Kdyby peníze byly, udělala bych si plastiku, ale jsme chudí! Rozhodla jsem se vzít si někoho zranitelného v nemocnici jsou chlapci, kterých po nehodě nebo úrazu jejich partnerky opustily. Co mi zbývá? Už mi je třicet tři, nebudu už čekat!
Co říkáš, Jitko? Tátovi jsou špatně nohy. Myslela jsem, že by ti zeť v zahradě pomáhal, to by byl velký přínos, co budeme dělat? řekla matka ve spěchu a hned se snažila obhájit.
Ne mysli si, Jitko, že všichni jsou bohatí. Co chceš od někoho s postižením? Tamhle je Štěpán, sousedův kluk, dlouho tě pozoruje. Je silný, děti budou zdravé a
Mami, už toho mám dost! Štěpán v žádné práci nezůstává, rád pije a o čem s ním mluvit? vybuchla Jitka.
Co mu řekneš? Řeknu mu, ať s kypříkem orá zem, pak půjdeme na oběd. Nebo ho pošlu do obchodu, je to dobrý, pilný chlap, možná se vám to povede? namlouvala se matka, ale Jitka jen odsunula nedokončený čaj a vstala.
Jdu spát, mami, to je vše. Myslela jsem, že mě aspoň jako člověka oceníš, ale stejně jako ostatní si myslíš, že jsem hrozzá
Jitko, dcerko, co to? mávala matka rukou, ale Jitka jen zamachla rukou: Mám toho stačilo! a zatáhla za dveře svého pokoje.
Pak celou noc ležela bez spánku a vzpomínala na chlapce, kterého nedávno přivezli ztratil nohu až k lýtku. Nohu mu zhroutil kus betonu v zřícenině domu, který byl určen k demolici. Vytáhli ho pozdě, nohu nezachránili. Nikdo ho nenavštěvoval, byl mladý, ještě neměl třicet.
Zpočátku se na Jitku laskavě díval, držel ji za ruku a zoufale hleděl do očí po operaci. Později se stáhl, zamířil do rohu a tiše hleděl na strop. Žalost nad ním jí bolela víc než nad ostatními, možná proto, že byl sám.
Myslíš, že budu chodit? zeptal se otáčejíc se od zdi. Jitka odpověděla pevně:
Samozřejmě, všechno se zahojí, jsi ještě mladý!
Všichni to říkají. Zkusila bych to sama bez nohy, co to je za život? rozčílil se chlap a odvrátil se ke zdi, jako by byla vina jeho.
Proč jsi tam šel? řekla rozzlobeně Jitka. Je to tvá vina!
Zdálo se mi něco, namrštěl a od té chvíle, kdy vstoupila do místnosti, se otáčel od ní.
Jitka si všimla jeho očí jasných a chladných jako ledové krystalky. Tvář měla hodnou, jenže osud mu udělal krutý úder.
Lituješ? zachytil jednou její pohled. Vidím, že lituješ. Co bys teď chtěl litovat, když jsi takový, že tě nikdo nemá rád!
Lidi jako já nemají rádi, i když mám ruce i nohy. Nejsem normální, nikdo se mnou nechtěl mít soucit, radši by mě měli bez nohou, pak by mě litovali, odpověděla Jitka a slzy jí stékaly po tváři.
V tu chvíli se Milan poprvé usmál, když se na ni podíval:
Jsi hloupá, ne tak hezká? Máš závist k tomu, kdo tě vybere? řekl tiše. Jitka mu věřila, a tak mu řekla, co jí leželo na jazyku:
Když tě vyberu, vezmeš si mě? Mlčíš, tedy lžeš, já to pochopila!
Jitka vstala a zamířila k výstupu s rozhořčeným výrazem. Milan se zvedl na loktech, posadil se na posteli, jako by chtěl za ní utrhnout, pak si uvědomil, že nemůže, a zakřičel:
Vezmi si mě, Jitko, přísahám, že brzy už nikdo nepozná mou nohu. Rychle se uzdravím, neodcházej!
Jitka zastavila v chodbě, sotva neplačíc, a najednou cítila, že to je ON. Nezáleží na tom, že nemá perfektní nos nebo oči, a on má problém s nohou setkali se a to stačilo.
Čas přišel, jak říkala matka
Milan se pustil do rehabilitace s obrovským nasazením. Měl cíl oženit se s úžasnou dívkou a stát se na nohou pro jejich společnou budoucnost. Chtěl, aby Jitka už nikdy nebyla smutná a nevěřila, že je nepotřebná. Potřeboval ji, chtěl s ní žít a být stále po jejím boku.
Zamilovala ses konečně, dcerko? zeptala se brzy matka. Podívej se, jak jsi rozkvétla, a ještě sis říkala, že nejseš hezká.
Jitka neodmítla pravdu, poletěla jako na křídlech. Jejicím největším přáním bylo, aby Milan konečně chodil normálně a přijal protézu.
Čím déle chodili spolu nejprve po dvoře nemocnice, pak po zasněžených předvánočních ulicích osvětlených barevnými světly tím více si uvědomovali, že jsou šťastní.
Ten dům už zbourali, kde jsem byl seříznutý, ukázal jednou Milan.
Proč jsi tam šel, co jsi tam viděl? Nikdy jsi mi neřekl, připomněla Jitka.
Uviděl jsem tam štěně, opuštěné, hubené, černé s bílými skvrnami. Myslel jsem, že bude mrznout, chtěl jsem ho vzít domů, aby nebylo samo, vysvětlil Milan.
Podívej, tam je ten starý pes, co se bojí přiblížit, řekla Jitka.
To je on, radoval se Milan, a pes k nim běžel až k domu.
Jaký štěstí, Jitko, že jsi našla takového milého manžela, mladšího než sebe, s bytovým a bez tchyně! žertovaly kamarádky na svatbě.
Matka Jitky dokonce zalákala při pohledu na to, jak ho Jitka nazývá mamou.
Milan byl z dětského domova, bez rodiny. Je však dobrý a srdcový, a hlavně se milují, ať jsou šťastní.
A i zahradní ploty a kurníky se dají obejít, protože Milan všechno zvládne.
Žijí Jitka, Milan a pes Kuřma, a brzy se jejich čtyřčlenná rodina rozroste o dcerku, kterou Jitka a Milan očekávají.
Nikdy se nevzdávej štěstí často přichází, když to nejvíc nečekáš. Život je nádherný svou nepředvídatelností.