PŘÍVĚSEK
Karel už má všeho dost nekonečných večírků, krátkých známostí, nespočtu schůzek.
Když potká živou, upřímnou a chytrou Annu, hned ví, že tohle by mohlo být ono.
Společně zajdou do malé kavárny na Žižkově, poslechnou si muzikanty na Náplavce, pohovoří o jeho úspěších v práci, o její lásce k současné poezii.
A když zjistí, že oba dávají do bramborového salátu jablka, je jasné, že tu něco klaplo.
Pro pokračování zvolí Annin byt, kam ho pozve na večeři.
Karel si obléká nejlepší košili, vyholí vousy, naučí se několik zvláštních básní od jejího oblíbeného Petra Hrušky, koupí květiny a dobré moravské víno.
Jde v naprosté pohodě a jistotě.
Karel cítí, že ho čeká příjemný večer.
To vědomí mu dává lačný klid, který by záviděla i kočka šmajdalka okolo misky.
Večer ještě ani nezačal, a vše už má do detailu pod kontrolou.
Až na tu větu: “Dobrý večer, já jsem Štěpán.
Mamka je ve sprše, pojďte dál.”
Karel zůstane stát jak přikovaný.
Přede dveřmi na něj shlíží hranaté chlapecké, spíš už mužské rysy.
Majitel obličeje mu podává dlaň, se kterou by hravě obemkla celou jeho hlavu.
Napadne ho, zda nespletl byt.
Jenže jakmile Štěpán nahlas a legračně kýchne se zacpaným nosem, což dělává i Anna, už není pochyb.
Karel má chuť se otočit zpátky, víno začíná kysele chutnat, květiny vadnout.
Vejde tedy dovnitř a přitom si všimne Štěpánových bot vypadá, že by je mohl obout přes svoje a ještě budou velké.
Anna sama se svému synovi sotva po ramena vytýčí.
Karel si v duchu povzdechne, že škoda, ženy neumí s drahými kovy to, co příroda s dětmi.
Dáš jí prstýnek, a za deset let držíš v ruce snubák, to by byla investice!
Rozjímá, zatímco ho Anna vede do kuchyně, kde je už prostřený stůl a Štěpán bez židle mění záclony.
Pět minut a jsem tu! volá Anna ze sprchy.
Po pěti pětkách minut konečně vychází Anna ve večerních šatech, s leskem na tváři a make-upem.
Na Karlovu kyselejší tvář ihned pochopí situaci a nervozita ji opouští stejně jako atmosféra romantiky.
Potichu nandá jídlo sobě i hostovi, sama rozleje víno a bez čekání začne jíst.
Proč jsi mi neřekla, že máš syna? vypadne z Karla nakysle.
Vyděsila jsem tě, co?
Přívěsek tě leká? uchechtne se smutně Anna.
Přívěsek?
To je rovnou celý vlak!
Jo, celkem velký.
Je po tátovi.
Ten byl odněkud z Jeseníků.
Ještě vyšší než Štěpán.
Ručně chytal pstruhy.
A kde je…
teď? polkne Karel nasucho.
Teď je po světě.
S tím svým psem-cirkusákem.
Odešel za kariérou.
Občas napíše dopis, ale písmo vypadá, jako by psal Vlk samotář, co má víc svědomí, než on.
A kolik mu je? kývne k synovi.
Čtrnáct, před pár dny si vyzvedl občanku.
Silou?
Vtipné…
Zbytek večeře konzumují v mlčení.
Povídání vázne.
Můžu dostat ještě maso? podá Karel talíř.
Chutná?
Popravdě, nikdy jsem nejedl nic lepšího.
Co to je?
Srnčí.
Štěpán sám vařil.
No teda, to je talent.
Ten má po tátovi dostal od něj dávný kuchařský sešit, sadu nožů, prut, starý nafukovací člun a hromadu dalšího harampádí, co nám tu zůstalo.
Člun? polkne Karel.
Jo, ve sklepě je.
Tedy občas.
Kluk je vášnivý rybář.
Annin telefon zazvoní a omluví se, že musí vyřídit hovor v pokoji.
Měl bych už mazat domů, pomyslí si Karel.
Tady ho nic nečeká.
Karle, hele, mohla bych tě poprosit? Vracející se Anna vypadá nervózně.
V práci mám malér, musím tam být.
Nezůstal bys tu chvilku se Štěpánem?
Já?
Se Štěpánem?
A proč?
Je ještě nezletilý, a víš, co se děje.
Po bytech všelijací lidé…
Myslíš, že ho někdo nenápadně ukradne?
Na rovinu zaplatím ti za pohlídání, za zkažený večer.
A už nikdy se neozvu, platí?
A co s ním budu dělat?
Nevím.
Vy chlapi si někdy rozumíte nejlíp sami.
Já běžím!
Než stihne Karel cokoli namítnout, Anna je pryč.
V koutku kuchyně Karel vyplácá baterii, dojídá srnčí, dopíjí víno.
Anna stále nikde.
Zatímco míjí dveře dětského pokoje, zaslechne povědomé zvuky.
To snad není možné, myslí si a zaklepe.
Otevřeno.
Karel nesměle vstoupí.
První, co ho zaujme, je velká dřevěná terč s noži a šípy.
Žádná díra ve zdi, střelec se nesplete.
Na stole starý gramofon; z repráku tiše hraje Iron Maiden, Karlovy oblíbence.
Štěpán v koutě právě skládá rybářské udice.
Karel sebou ještě chvíli pozoruje místnost v polici poháry, ze stropu visí boxovací pytel, u televize leží nová herní konzole.
To máš teda povedený pokoj, hvízdne Karel závistivě.
V létě brigáduju, pokrčí Štěpán rameny.
Karla zamrazí, že měl Ana za samoživitelku, co musí syna podporovat ten se ale očividně o to postará sám.
Nemáš nabíječku na mobil? ukáže Karel vybitý telefon.
U nádraží, ukáže Štěpán k modelové železnici.
N-n-n-á-d-r-a-ží? hlesne Karel, a když uvidí obří model kolejového města, zapomene dýchat.
Ty sis to postavil sám?
Jasně.
Občas dokupuji nové díly, chci ještě postavit druhé patro a mosty.
Nedávno mi přišla krabice kolejí, ale pořád se k tomu nedostanu.
Karel cítí, jak se mu v hlavě vylívá horko.
Můžeme to rozjet? zeptá se tichým hlasem.
Jo, chvilku. Štěpán odloží náčiní, natáhne se a je to.
***
Anna přijde za hodinu, přesvědčená, že Karel je dávno pryč.
V pokoji ale najde oba dva, jak staví železnici.
Na první pohled není jisté, kdo je z nich dospělejší.
Karle, je čas domů, volá potichu.
No já…
jejda!
Kolik je hodin?
Půl jedenácté, zívne Anna.
Zítra ráno musím zas řešit krizi v práci.
Potřebuju spát.
Doprovodí Karla ke dveřím, políbí na líčko a nabídne bankovky.
Od žen peníze neberu, ušklíbne se Karel.
Dobře, díky, že jsi mi pohlídal toho mého přívěsku.
Karel se krátce usměje a odejde.
***
Ahoj, hele, mohl bych ještě někdy přijít na návštěvu? zavolá Karel za pár dní.
Víš, teď v práci nestíhám, na vztahy nemám ani pomyšlení.
A navíc…
posledně…
Ale můžu přijít jen za Štěpánem?
Za Štěpánem? Anna chvíli nechápe.
Jo.
Klidně pohlídat, zabavit toho klučinu?
No…
nevím.
Musím se ho zeptat.
Já mu už napsal.
Nemá nic proti.
Koupil jsem mu novou hru na x-box, dáme si pohodičku a ty si můžeš klidně vyřídit všechny svoje záležitosti.
Tak…
fajn, přijď večer.
Ten samý večer přichází Karel v úplně jiné podobě.
Žádná košile ani parfém, žádné víno, sladké pohledy.
Jen černé tričko s jeho oblíbenou českou kapelou, na zádech batoh plný brambůrků a limonády a na tváři klukovský úsměv.
Jen aby bylo ticho, mám za chvíli poradu na videu. Anna ho vítá v županu, s plátýnkovou maskou na obličeji a voňavou cibulí na dechu.
Karel kývne, zamíří do dětského pokoje.
Téhož večera je Anna jen těžko odtrhne, hádají se o to, jestli je lepší tvorba Balabána nebo Guye Ritchieho.
Hrozí, že to rozlousknou šestihodinovým maratonem, ale Anna je přeruší, ujistí je, že mají oba mizerný vkus a vypakuje Karla ze dveří.
V sobotu nezapomeň koupit návnadu! volá Štěpán z pokoje.
Jakou návnadu? pohlédne Anna na Karla.
Na štiku.
Jdeme spolu na ryby.
Říkal jsem Štěpánovi, že vím, kde mají skvělou návnadu.
Už jsem dlouho na rybách nebyl.
To jste kamarádi?
A se mnou čas trávit nechceš?
Můžeš s námi, nakrájíš chleby.
Jasně, už letím.
Hlavně, že má dítě program, když já jen pracuju, usměje se Anna a míří zpět do bytu.
***
Uběhne měsíc.
Anna je ponořená do práce a na vztahy už ani nepomyslí.
Zato Karel se Štěpánem tento měsíc zužitkují dostaví železnici, zajedou na raky, uvaří kvas podle dávné knihy, kterou měl Štěpán po dědovi.
Kluk Karelovi ukáže, jak se v lese orientuje, Karel synka naučí základy flirtu a poradí s pozváním spolužačky na rande.
Všechno je v poklidu, dokud jednoho večera někdo nezaklepe tak, že se začne třást i strop.
Anna otevře a obalí ji pach zvěřiny.
Ve dveřích stojí bývalý manžel a Štěpánův otec.
Už vím, co jsem pokazil, poklekne i tak je vyšší než Anna.
S Pepou jsme si řekli, že chceme klidný rodinný život.
Našetřil jsem, odstěhuji vás se synem do Jeseníků.
Ty z práce odejdeš, my s klukem budeme na ryby a na lov.
To si děláš legraci!
Po deseti letech.
To i ten tvůj pes radši zůstal sám?
Ne…
S Pepou podepsal smlouvu s filmem za mými zády, prevít, zabručí bývalý manžel.
Takže jsi zůstal sám na ocet, zkříží Anna ruce.
To je celé?
To je jedno!
Chci vás zpět…
Nedokončí větu, protože do předsíně vchází Karel v Annině tričku.
Anno, vzal jsem si tvoje triko, to moje je celé od barev, když jsme s klukem natírali model…
Jestli tu někdo něco dokončí, to by byl zázrak, povzdechne si Anna, koukaje na pány.
Kdo to sakra je? zamíří bývalý pěst na Karla.
To…
no to… Anna váhá.
Vtom vylítne Štěpán z pokoje, kmitne rukou a otec se octne obličejem ke zdi.
To je přívěsek! zasyčí Štěpán.
Štěpáne!
Synku!
To jsem já, táta!
Jaký přívěsek?
Normální přívěsek, co nám s mámou pomáhá odtáhnout vše, co jsi tu zanechal.
Ale vždyť jsem vám nic nezanechal, otočí táta hlavou a hned pochopí…
Anna a Karel se tisknou v koutku a sledují ten zápas obrů.
Dobře, stačí, brejk! protestuje otec a Štěpán konečně povolí.
Tak, chlapče, šikovný, jsi celej já, už můžeš chodit na divočáka. Masíruje si ruku.
Rád bych s tebou, aspoň zítra, šel na společný lov.
Rád bych to mezi námi zkusil napravit.
Jsem tvůj táta.
Anna tápe mezi pohledy na ex-mana a Karla, neví, co říci.
Chápu… přikývne Karel, obléká bundu a míří ven.
Promiň…
***
Druhý den jdou táta se synem hned ráno, ale domů se večer vrací jen Štěpán.
Kde je táta? ptá se Anna zděšeně.
Odešel, řekne Štěpán v poklidu, zouvá boty.
Jen tak?
Ne tak docela, zavrtí hlavou Štěpán.
Odešel s kancem.
Naložil ho na přívěs, odjel ho cvičit na vystoupení.
Dovezl mě do města a rozloučil se.
Jsem ale pitomá, bouchne se Anna do hlavy, musím volat Karlovi! hledá telefon.
Nemusíš, právě jsme se rozloučili.
Odvezl mě domů.
Zítra prý přijde.
Vždyť jsi nechal mobil doma!
Jak věděl, kde tě vyzvednout?
Sledoval nás.
Chtěl mít jistotu, že je se mnou i s tebou všechno v pořádku.
To řekl?
Jo.
A ještě dodal, že už si nás připnul k sobě a jen tak se nás nezbaví.Anna chvíli mlčky stojí, sleduje svého syna, jak si s úsměvem dobaluje rybářský prut.
Ve dveřích se objeví Karel, v ruce plastovou tašku s čerstvými rohlíky a dvěma kelímky kakaa.
Nějak jsem měl pocit, že bych měl přijít na snídani, usměje se rozpačitě.
Štěpán zamává prutem: Táhneš na nádraží?
Dnešní vlak nestíhám postavit sám!
Anna pokývne: My dva dáme kafe.
A příště tě nechám pohlídat mě, a ne jen přívěsek Souhlasíš?
Karel natáhne ruku.
Tentokrát nezadržitelně, přirozeně, s naprostou jistotou a Anna ji s tichým úsměvem přijímá.
Za chvíli všichni tři sedí kolem stolu, kde mezi rohlíky leží vlaková jízdenka, dva vyloupané makovky a jeden klíček od sklepa s nafukovacím člunem.
Vzduchem voní dětství, čerstvé kakao a začátek úplně nové jízdy teď už bez karambolů, bez zbytečných přípojných vozů a s tím pravým přívěskem pro život.
A venku, ve světle nového rána, je méně těžký každý krok, protože na některé vlaky už není třeba čekat někdy stačí jen vystoupit z minulosti a nastoupit tam, kde už vás někdo nedočkavě vyhlíží.