Jsem bez domova. Její nový partner teď bydlí na mém místě.

Dobré zprávy

Když jsem přišla na svět, táta hned odešel a nechal nás samotné. Máma mě vychovávala bez něj. Časem mi došlo, že rodičem byla jen podle jména, ne podle skutků. Odkdy si pamatuju, buď byla ponořená v cizím světě, mizela na celé dny, nebo si vodila kamarády, kteří šeptali mezi dveřmi slova, kterým jsem nerozuměla.

Až tak do svých deseti jsem si myslela, že to tak mají všichni. Že každé dítě žije v domě, kde je lednička prázdná, závěsy zavřené a smích je cizí jazyk.

Když jsem šla na střední, začala jsem si shánět brigádu. Hlad mi škrábal v břiše jako myš, a vesnické práce tu byly vždycky nákup, úklid, krmení slepic. Dostala jsem pár korun, nebo chleba k večeři, co zbylo po ostatních.

Po maturitě jsem se snažila najít čistou práci, ale kdo by chtěl dítě bez peněz a znajmostí. Musela jsem si pomoci sama. Jako mamka.

Nevím, kde brala každý měsíc peníze, které upadaly z jejích kaps, ale těch pár drobných, co jsem byla schopná domů přinést, šlo hlavně na jídlo. Asi jí to vyhovovalo, jinak by něco změnila.

Před třemi lety se u nás doma začal objevovat nějaký chlap. Nebyl nijak závratně chudý, ale člověk by v něm alkoholika nehledal. Spíš působil, jakoby nebyl ani tady ani jinde. Se mnou nevedl řeč, občas kývl hlavou. Potají jsem doufala, že nějak ovlivní mamku, že snad půjdeme pryč a bude všechno jiné, veselejší.

Naděje se naplnila zvláštně. Po několika měsících chození už u nás zůstal. Necítila jsem od něj žádnou nenávist, ale pořád se mi zdálo, že se snaží, abych byla pro něj neviditelná. Štěstí dopadlo, když jsem to nejmíň čekala.

Asi po půl roce společného žití jsem se večer vrátila domů s čerstvě vydělanými penězi. Doufala jsem, že tím mámu potěším, zvlášť když poslední dobou vypadala utrápeně a ponořená ve vlastních stínech.

Sotva jsem vešla do chodby, začala na mě křičet, že už doma nemám místo a ať okamžitě odejdu. Nejdřív jsem nechápala. Nic jsem neprovedla důvod nebyl. Ale nemělo cenu mluvit. Vyšla jsem z domu a šla přespat k Ádě, kamarádce, s myšlenkou, že to mamku přejde, že zase zapomene.

Jenže ne druhý den mě vyhodila znovu. Až pak jsem zjistila, že muž, co se k nám nastěhoval, mě od začátku nesnášel a přinutil mamku mě vypudit. Poslechla, jako by byla řízena cizíma slovy.

A tak jsem ve svých jednadvaceti skončila bez domova. Někteří přátelé se mě ujali měli jsme k sobě blízko, jejich byt se stal mým útočištěm. Živím se, jak jde, jako dřív beru co přijde, odvahu a chleba. A když slyším, jak někdo říká, že děti si neváží rodičů, chtěla bych říct: Někdy k tomu mají důvod, a zrovna já žiju v tom důvodu, co připomíná podivný sen, kde domov mizí každým dechem.

Rate article
Add a comment