Pracoval(a) jsem v jedné firmě sedm let: Začal(a) jsem jako asistent(ka) a vypracoval(a) se na koordinátora administrativního oddělení

Pracuji ve stejné firmě už sedm let.
Začínala jsem jako asistentka a propracovala se až na koordinátorku administrativního oddělení.
Moje nejlepší kamarádka, Tereza Novotná, nastoupila o dva roky později na mé doporučení.
Všechno jsem ji naučila, vysvětlila jsem jí systém, předala kontakty a ze začátku jsem jí kryla záda, aby ji hned nevyhodili kvůli pár chybám.
Obědvaly jsme spolu, v pátek jsme chodily na víno a věřila jsem jí jako nikomu jinému.
Před půl rokem přišla zpráva, že se uvolňuje pozice manažerky.
Šéf mi oznámil, že patřím mezi silné kandidáty.
Začala jsem chodit dřív, zůstávala déle a brala na sebe další úkoly.
Tereza mi stále opakovala: To místo je tvoje, zasloužíš si ho. Sdílela jsem s ní naprosto všechno dokonce i strategii k pohovoru, který měl rozhodnout.
V den pohovoru se ale Tereza objevila taky.
Do té doby mi o svém zájmu nic neřekla.
Zjistila jsem to, když jsem ji zahlédla čekat před kanceláří ředitele.
Podívala se na mě a jen řekla: Rozhodla jsem se to zkusit. Snažila jsem se nemyslet špatné věci.
O týden později přišlo oznámení vybrali ji jako vedoucí oddělení.
Seděla jsem u stolu, zírala na monitor a nedokázala se pohnout.
Od té chvíle jsem začala pozorovat podivné změny.
Jako nová šéfová přeorganizovala procesy, které jsem navrhla já.
Odstavila mě od důležitých úkolů, vyžadovala zbytečné reporty.
Kolega mi pošeptal, že řekla ostatním, že nemám vůdčí schopnosti, a spoustu nápadů, které prezentovala jako svoje, jsem jí ve skutečnosti předala já.
Jedno odpoledne jsem ji při kávě přímo konfrontovala: Proč jsi tohle řekla o mně? Odpověděla: Tohle je práce, ne kamarádství.
Musela jsem si pojistit svou pozici. Připomněla jsem jí, co všechno jsem pro ni udělala.
Ona na to: To bylo tvoje rozhodnutí.
Já tě k ničemu nenutila.
Od té doby je ve vzduchu napětí.
Chová se ke mně chladně, opravuje mě před kolegy, dostávám jen podřadné úkoly.
Domů chodím uplakaná, nervózní a přemýšlím, jestli mám vůbec sílu tam zůstat.
Zároveň mě štve odejít potichu bez slova.
Teď stojím na rozcestí: držet to v sobě, abych nezůstala bez práce, nebo odejít a začít znovu někde jinde.
Zůstali byste na mém místě, nebo byste odešli?

Rate article
Add a comment