Mám ti syna, ale od tebe nic nechceme, řekla mi po telefonu moje milenka.
Podíval jsem se na Lídu očima, které připomínaly zbitého psa.
Jo, neslyšela jsi se špatně. Lído, před půl rokem jsem měl jinou.
Setkali jsme se jen párkrát, jen pro zábavu.
A ona mi porodila syna. Nedávno
Lídě se zatočila hlava. To jsou novinky!
Její věrný, milující manžel právě otcovskou roli převzal u cizího dítěte!
Složený význam toho, co říkám, dopadl Lídě těžko.
Několik minut se snažila vymyslet, co tím mám na mysli.
Seděl jsem naproti ní, ramena stažená, ruce sevřené mezi koleny.
Měl jsem menší postavu než obvykle, jako by ze mě vyfoukli všechen vzduch.
Syn, tedy, zopakovala Lída. Tobě, ženatému muži, se narodil syn.
A ne od manželky. Tedy ne já
Lído, opravdu jsem to nevěděl. Přísahám ti.
Nevěděl jsi, jak se dělají děti? Je ti čtyřicet, Karle.
Nevěděl jsem, že ona že se rozhodne mít dítě.
Rozvedli jsme se dávno, odešla k manželovi.
Myslel jsem, že je to v pořádku.
A včera přišel hovor. Máš syna. Tři sta. Zdravý. A položil sluchátko.
Lída vstala, nohy ji slabě držely, kolena se chvěla, jako po maratonu.
Za okny zuřila podzimní bouřka. Lída se nechtěně zachvítila nad krajinou za oknem byla krásná
A co teď? zeptala se Lída, aniž by se otočila.
Nevím.
Skvělá odpověď pravého muže, hlavy rodiny. Nevím.
Otočila se prudce.
Půjdeš tam? Podíváš se?
Zmatený Karol trapně zvedl oči k ženě.
Lído, ona napsala adresu porodnice, řekla, že propouštění je pozítří.
A doplnila: Jestli chceš přijď, jestli ne ne. Nic ode mě nechtěj.
Hrdá
Ničemu od mě nechte.
Nic nechte, zopakovala Lída jako ozvěna. Svatá prostota.
V chodbě zabouchala vstupní vrata vrátili se starší.
Lída okamžitě nasadila úsměv. To jí šlo profesionálně roky v byznysu ji naučily nosit tvář, i když obchod padá do propasti.
Do kuchyně vkročil starší vysoký, široký chlapík ve dvaceti letech.
Ahoj, rodiče, čau. Proč tak kyselí?
Mami, máme co jíst? Jsme po tréninku hladoví jako vlci.
V lednici jsou knedlíky, ohřejte, řekla Lída.
Tati, slíbil jsi se podívat na můj starý motor, na karburátor, přidal se druhý syn, mladší, a poklepal otce po rameni.
Lída sledovala ten scénář a srdce jí svíralo tak, že dýchat bolí.
Říkají mu táta. Jeho vlastní otec se před lety ztratil v mlze, omezený na výživné a občasné pohlednice.
Karol je vychoval. Učil řídit, léčil zraněná kolena, chodil na schůze, řešil školní problémy. Byl jejich otcem. Skutečným.
Karol vylídl úsměv:
Podívám se, Saně. Později. Nechte mě mluvit s matkou.
Kluci odešli, řinčící talíře.
Mají tě rádi, řekla tiše Lída. A ty
Lído, přestaň. Já je taky miluju. Jsou moji kluci. Nikam neodcházím.
Říkal jsem ti hned to byl zmatek. Chyba. S ní nebylo nic vážného.
Jen léčba!
Jen léčba, a teď musím měnit pleny
Do pokoje vběhla šestiletá Míša. To byl ten moment, kdy Lídina zbroj praskla. Dcera se rozběžela ke svému otci na kolena.
Tati! Proč jsi smutný? Mamka tě kárala?
Karol ji přitáhl k sobě, přitiskl nos k jejímu světlému temeni. Žil jen pro ni.
Lída věděla: pro Míšu je ochoten roztrhnout vše. To byla šílená, absolutní otcovská láska.
Ne, princezno. Bavíme se o dospělých věcech. Jdi na pohádku, já se vrátím.
Když Míša odešla, v kuchyni opět zavládl tichý šum.
Chápeš, že se všechno mění? zeptala se Lída.
Sedla si zpátky ke stolu.
Neodejdu, Lído. Miluju tě, děti Bez vás nevyvím, jak dál.
To jsou jen slova, Karle. Fakta jsou jiná: máš tam syna. Potřebuje otce.
Ta žena teď říká: Nic nechte. To jsou hormony, euforie nebo chytrý plán.
Za měsíc, za půl roku dítě začne nemocet, růst, žádat peníze. Zavolá. řekne: Karle, nemáme zimní bundu. Nebo: Karle, musíme k doktorovi. A ty pojedeš. Jsi dobrý, svědomitý.
Karol mlčel.
A peníze, Karle? snížila hlas Lída. Kde je vezmeš?
Ondřel se, jako by ho zasáhl úder Lída ho trefila do bolestivé místa.
Jeho firma zkrachovala před dvěma lety, dluhy splácely peníze Lídiny. Nyní pracuje, něco vydělává, ale jsou to drobné mince ve srovnání s tím, co zabezpečuje ona. Dům, auta, odpočinek, vzdělání dětí vše na ní.
Nemá ani vlastní platební kartu, všechno má zablokováno exekutory, používá hotovost nebo kartu napojenou na Lídin účet.
Najdu, zamumlal.
Kde? Budu taxíkat nocí? Nebo si vezmeš peníze z mé skříně, abys pomáhal té rodině?
Představuješ si ten absurd? Krmím rodinu, a ty mně na peníze financuješ milenku s dítětem?
To není milenka! zahřměl Karol. Všechno skončilo už před půl rokem!
Dítě má schopnost spojovat lidi pevněji než razítko v pasu.
Pojedeš na propouštění?
Otázka visela ve vzduchu. Karol zahalil tvář dlaněmi.
Nevím, Lído. Upřímně. Lidsky asi by měl. Dítě není viníkem.
Lidsky, usmála se Lída. A lidsky ke mně? K Míšce? K chlapečkům?
Pojedeš tam, vezmeš balíček, přebereš ho do rukou a to je vše.
Plaveš dál. Znám tě, jsi sentimentální.
Budeš tam jezdit. Začnete jednou týdně, pak dva, pak o víkendu.
Budeš lhát, že tě práce zalétá. A my budeme čekat.
Lída vstala ke kohoutu, pustila vodu, podívala se na proužek a zase vypnula.
Je o osm let mladší, Karle. Má třiatřicet. Porodila ti syna. Vlastní.
Můj syn není od tebe, i když ho vychováš. To je tvůj vlastní.
Myslíš, že to nenese žádnou váhu?
Říkáš nesmysly. Kluci jsou moji, vychoval jsem je.
No jo, mužům vždy chce dědic. Vlastní.
Máme Míšu!
Míša je holka
Karol vyskočil.
Dost! Co tě hnalo dřív? Říkal jsem, že zůstanu v rodině. Ale nemůžu být dvojnásobný otec.
Někde se narodil živý člověk. Můj.
Jsem ti vděčný, ale jsem v tom kruhu. Chceš mě vyhodit? Vzal bych věci a odešel. Pošlu se k mamince, do koleje, kamkoli. Nešikanuj mě!
Lída se ztuhla, najednou se jí sevřelo srdce.
Kdyby teď řekla odejdi, on odejde. Hrdý a přesto hrdý. Odejde bez peněz, bez střechy a skončí u té ženy. Přijmou ho, bude zachráncem, otcem, i když chudý, ale rodinným. A ona ho už navždy ztratí.
Sedni, řekla tiše. Nikdo tě neodháže.
Karol stál ještě sekundu, těžce dýchal, pak si sedl.
Lído, promiň mě. To byl jen
Jen, souhlasila. Ale náš jen
Večer se rozplynul v nějakém mlze. Lída dělala úkoly s Míšou, kontrolovala pracovní výkazy, ale myšlenky byly daleko. Představovala si tu ženu. Jaká je? Krásná? Mladá, jistě. Pravděpodobně se dívá na miminko a myslí, že vyhrála.
Nic nechte! To je nejchytřejší tah.
Nežádat, nevybuchnout, jen ukázat: Máš syna, jsme hrdí, zvládneme to sami. To zasáhne mužské ego bez otázek. Muž hned chce být hrdinou.
Karol se otáčel, vzdychal, spal po částech, a Lída ležela s otevřenýma očima a dívala se do temnoty. Bylo jí čtyřicet pět, krásná, pečlivá, úspěšná, ale stárnutí už klepe na dveře. A tam mládí
Ráno bylo horší Lída se nemohla vzpamatovat. Kluci rychle snědli a odešli po svých věcech, a Míša najednou začala být rozmarová.
Tati, udělej copánek! Mamka to dělá špatně.
Karol vzal hřeben. Jeho velké ruce, zvyklé na volant i kladivo, opatrně prošly tenké dětské vlásky. Pletl je pečlivě, soustředěně, s jazykem vyplazeným od soustředění.
Lída pila kávu a sledovala to.
To je můj manžel. Domácí, teplý. A někde tam je další dítě, které má taky právo na něj!
Karlo, řekla, když Míša odešla oblékat se. Musíme se rozhodnout. Teď.
Odložil hřeben.
Celou noc jsem přemýšlel.
A?
Nejedu na propouštění.
Lída uvnitř pocítila stlačení, ale neukázala to.
Proč?
Protože kdybych jel, dám naději jí, sobě, tomu dítěti.
Nemůžu být otcem ve dvou domech. Nechci, Lído! Nechci tě lhát, nechtít krást čas Míšce, klukům.
Uděl jsem rozhodnutí před jedenácti lety. Ty jsi moje žena, a to je moje rodina.
A ten chlapec? Lída se sama překvapila, že se ptá.
Pomůžu penězi. Oficiálně, výživným nebo otevřu účet.
Ale jezdit ne. Lepší, aby vyrůstal, aniž mě zná, než aby čekal otce jen o víkendu.
A ten táta bude sledovat hodiny a spěchat domů ke své pravé, jiné rodině.
Tak férově.
Lída mlčela, točila prsten na prstu.
Jsi si jistý? Pak nebudeš litovat?
Litovat, přiznal upřímně Karol. Budu přemýšlet, jak to tam má. Kdybych tam začal jezdit, ztratím vás.
Cítím to, protože to nebudeš snášet. Jsi silná, Lído, ale ne železná.
Začnu tě nenávidět, a to nechci.
Bože, jak to všechno zmateně vysvětlím
Manžel vstoupil zezadu, položil ruce na její ramena.
Lído, nechci jiný život. Mám tebe, mám děti.
A pak odplata za mou hloupost.
Platím penězi, jen penězi.
Ne časem, ne péčí, ne pozorností, s tímhle dítětem se nedělím
Lída přiložila svou dlaň k jeho.
Penězi, říkáš? usmála se skřítkovitě.
Vydělám. Rozbiju se, ale vydělám. Nepůjdu ti ani korunu na své chyby.
To je moje věc, Lído.
Lída se uklidnila. Ano, muž jednal možná nevhodně, ale právě tato slova čekala. Nedělala si s nikým jiným.
Na propouštění Nikolaj nepojel. Milenka pak celý telefon přestala používat křičela, nadávala, ptala se, proč ne přišel. Karol jí řekl, že může počítat jen s finanční podporou, setkání nebudou. Zavřela linku a za půl roku se už neukázala. Telefon měla nedostupný. A Lídě to víc než stačilo.