Pracoval(a) jsem sedm let v jedné české firmě: začínal(a) jsem jako asistent(ka) a dosáhl(a) jsem pozice koordinátora/koordinátorky administrativního oddělení

V jedné firmě jsem dřela sedm let začala jsem jako asistentka, poctivě šlapala a nakonec to dotáhla na koordinátorku administrativního oddělení.
Pak jsem doporučila svou nejlepší kamarádku, Hanu.
Nastoupila o dva roky později a já ji učila všechno od toho, jak funguje náš ERP systém, až po to, komu nosit kávu, aby měl člověk v práci klid.
Kryla jsem jí v začátcích záda, když spletla faktury nebo nevěděla, komu co předat.
Každé pondělí svíčková v jídelně, v pátek malý pivko u Švejka a u všeho jsme se smály až do pláče.
Před půl rokem oznámili, že se uvolňuje místo šéfa oddělení.
Vedoucí mě hned mezi řečí zmínil jako horkou kandidátku.
Tak jsem začala chodit dřív do práce, domů později, dokonce jsem se i přihlásila na kurz vedení týmů, abych nikomu nedala záminku tvrdit, že neumím šéfovat.
Hana mi furt opakovala: To je jasné, ta pozice je tvoje, zasloužíš si to. Sdílela jsem s ní i svoje tutové odpovědi a strategii na pohovor.
Den pohovoru.
Přijdu do práce, otočím se ke kanceláři šéfa a tam Hana, v nejlepších šatech, dokonce i vlasy si vyžehlila.
Prý: Rozhodla jsem se to zkusit. Přiznávám, zůstala jsem s otevřenou pusou.
Neměla jsem za zlé, že má ambici, ale trochu mě zamrzelo, že mi nic neřekla.
Za týden výsledky: Hana vyhrála, byla jmenovaná vedoucí.
Nedívala jsem se na obrazovku počítače, abych neviděla vlastní zklamání i na mém odrazu.
Pak začal kolotoč: nastavila nové procesy ano, přesně ty, které jsem po večerech vymýšlela já!
Odebrala mi několik úkolů a místo toho mi naložila hromadu zbytečných reportů.
Kolega si u kafe povzdechl, že Hana prezentuje moje nápady jako svoje, a navíc roztrubuje, že prý nemám vůdčí charakter.
Jednou jsem ji mezi rohlíky a tlačenkou v bufetu opatrně konfrontovala: Proč to říkáš? Ona na to: To je práce, Markéto, ne kamarádství.
Musela jsem si to pojistit. Připomněla jsem jí všechno, co jsem pro ni udělala.
Odpověděla mi v klidu: Nikdo tě nenutil, sama jsi si vybrala.
Od té doby mám v kanclu pocit jako v lednici.
Mluví na mě studeně, opravuje mě před kolegy, úkoly mi dává jak pro brigádníka třídění papírů, přepisování tabulek, samé nesmysly.
Domů chodím ubrečená, žaludek na vodě, přesvědčená, že už nikdy nenajdu lepší místo.
Ale zároveň mě žere, že bych odešla s tichým sorry jako.
A teď stojím na rozcestí: mám trpět v tichosti, protože platím hypotéku a na trhu je mizerně, nebo mám sebrat odvahu, říct jí pár peprných slov a vzít nohy na ramena?
A jak byste to udělali vy vydržet a polykat slzy, nebo si sbalit hrníček, poslední rohlík se šunkou a s grácií odejít?

Rate article
Add a comment