„Nebuš mě do zad!“ Děti na cestě a rozčilení dospělí

Dobré zprávy

Kdysi dávno, když si dnes vybavuji, jak matky zahlcovaly diskuzní fóra dotazy, co by měly zabalit do lékárničky a jestli je s kočárkem pustí do kabiny, jiní cestovatelé už tiše trnuli hrůzou z dlouhého letu vedle nich. Stačí se podívat zpět tenhle rozruch vznikl teprve nedávno. Zpočátku se někdo nesměle snažil kárat nespokojené občany, že děti přece musíme milovat, dnes už ale aerolinky uvažují o speciálních oddělených zónách, aby byly obě skupiny v klidu. Kdy se tohle v naší zemi stalo?

Přeji příjemný let!

Kdy vlastně začalo být v módě pokračovat v životě, jako by se nic nestalo, i s malým dítětem? Chodit do práce, neztrácet společenský život, navštěvovat kulturní akce a cestovat tolik, kolik si člověk přeje nehledě na věk potomka? Naše maminky takovou honosnou existenci neznaly a ani na to nemyslely. Je těžké si představit maminku s nemluvnětem ve vinárně v Praze v šedesátých letech. Ani později to nebylo běžné. Byla by to nebývalá událost, vlastně by to dávalo smysl.

Ať už si to připouštíme nebo ne, cestování na dlouhou vzdálenost s dítětem je nervy drásající jak pro dítě, tak pro rodiče. Udělat vše pro pohodlí okolí? Kdo by dnes chtěl tolik energie vynakládat. Lidé odjíždějí na dovolenou s tím, že si okamžitě začnou užívat a relaxovat. Děti nechají, ať se nějak zabaví samy. A sami pak spoléhají na shovívavost ostatních.

Každý chce letět s klidem. Nikdo nevydrží dvě hodiny v hluku a shonu, když za letenku zaplatil tisíce korun. Lidé si stěžují i na malý rozestup mezi sedadly, každý chce mít prostor na nohy. Co mluvit o prostorech, když vám za zády pětiletý Filípek houpe sedačkou sem a tam, protože zjistil, jak je to legrační? Nevybavuji si jediného pasažéra, který by se na to mile usmál a ještě dítěti ukázal, jak na to lépe.

Dětský koutek na vymření

Jednou jsem se rozhodla být slušná. Když si ke mně přisedla Lucie s neceloročním miminkem, už mi tuhla krev v žilách. Rychle jsem ale zjistila, že to není všechno. Celá rodina se rozesadila kolem, vepředu, za mnou, zabírali místo, mluvili jeden přes druhého, podávali si savičky a hračky přes uličky. Chybělo už jen, abych si připadala jako jejich teta. Upřímně, příjemné to nebylo. Byla jsem požádána držet kdeco, a to bez jediného prosím, a několikrát se na mě málem vylila vařící voda z termosky. Skvělé! Nebylo úniku, snad jedině vyskočit z okna.

Jindy, ve vlaku z Ostravy do Plzně, jsem pozorovala maminku se čtyřletou dcerou Maruškou, jak ji poctivě zabavovala celé dlouhé hodiny. Snažila se, aby holčička nikoho nerušila. Jenže jak to dopadlo? Po vagónu pořád znělo: Maruško, pojď sem! Maruško, podívej se z okna! a nakonec téměř hodinu kreslily a vybíraly všechny pastelky, diskutovaly, jak vymalovat pejska nebo kočičku. Člověk už ani neví, co je vlastně horší.

Nedivím se těm, kdo pak mají chuť poznamenat, že by možná rodiny s dětmi měly raději zůstat doma, dokud jejich ratolesti nedospějí. Samozřejmě, pokud je dítě natolik klidné, že tři hodiny bez hlesu kreslí a usne položené přes omalovaného psíka, proč ne. Ale takových dětí je jako šafránu.

A to pomíjím miminka, která se rozpláčou při startu, přistání i během letu. Dřív bývalo na palubě letadla jedno, někdy ani to ne, dnes je jich pravidelně několik, navíc s veselými sestřičkami a brášky, kteří běhají a výskají v uličkách. Z takové kabiny člověk vystoupí stejně rychle, jako přilétl.

Ráda bych zdůraznila, že nejsem žádná zapřisáhlá odpůrkyně dětí. Cestování se synem jsem si také odžila, ale povím upřímně vždy jen proto, že nebylo zbytí. Na dovolené prostě nemám nervy být zároveň i servírkou pro dítě. Syn začal jezdit, až když byl dostatečně velký, že se dalo na prstech vysvětlit a v podstatě přikázat: Tady si v klidu sedni, ničeho se nedotýkej. To znamená, čekat bez omalovánek. Ale lidé u nás vidí vše jinak dětem se k běžné jízdě se strojí celý repertoár rozvojových aktivit, běhá se s nimi sem a tam pro rozvoj těla a to má být všechnoPřesto všechno, když si dnes sednu do letadla a zaslechnu někde v uličce upřímné dětské Jéé! Podívej, mami, mraky!, nezlobím se. Možná jsme všichni, včetně mě, dávno zapomněli na svoji první cestu na rozmazané obličeje za okénkem, na šumící ruch cizích hlasů a pocit vybočení z obyčejných dnů. Snad právě v tom je ukryté kouzlo cestování: připomínat si, jaké to je vidět svět novýma očima, i když se to někdy pojí s neklidem a ustupováním.

Možná i proto přeji, abychom jednou na chvíli přestali počítat minuty klidu nebo pohody, a místo toho se zkusili zasnít ať už jsme dítě, rodič, nebo jen spolucestující za úzkým stolkem. Třeba nám to pomůže být cestou domů o trochu shovívavější. Protože konec konců, není na palubě nikdy opravdu ticho a někdy je to vlastně dobře.

Rate article
Add a comment