Přesuň se na své území prohlásil muž
Václav začal vážnou konverzaci se svou manželkou Alenou u večeře. Odkládat to dál už nešlo.
Aleno, posaď se, žádal tiše.
Alena zhasla plynový hořák a pomalu se otočila.
Co se děje? zeptala se znepokojeně.
Václav se nedíval Aleně do očí; byl trochu zahanbený.
Odcházím. Mám jinou ženu, jmenuje se Júlie. Pracujeme spolu. To není jen krátké setkání, Aleno.
Je to láska, opravdová. Už ti ani sobě nemůžu lhát.
Alena přijala zprávu o zradě manžela s nečekanou důstojností. Neplakala, neházela nádobí, ne prosila ho, aby zůstal. Jeho volbu přijala.
Jediné, co jí těžko padalo, bylo, že manžel chtěl, aby si vzala děti dceru z prvního manželství a jejich společného syna a odstěhovala se na své území.
Protože on potřeboval, kde si může zařídit nový soukromý život?
Alena tu noc neotevřela oči, přemýšlela. Sedmnáct metrů, dva děti, její plat účetní, který sotva stačí. A pomoc, pokud bude od člověka, který právě rodinu zradil.
Jak dál žít?
Proč má být obětí? Proč má rozbít sebe a děti pro jeho pohodlí a novou lásku?
Ráno Alena manželovi prohlásila:
Dobře, Václave. Souhlasím, že odstěhuji.
Muž se zaradoval:
No tak, chytrá jsem. Věděl jsem, že máš rozumnou hlavu
Alena ho přerušila:
Ale je tu jedna podmínka.
Jaká? zamračil se.
Miluješ jinou, já nebudu bránit srdci. Nepodělím si byt, i když zákon mi dává právo na polovinu. Nech ji pro sebe.
Opravdu? zvolal Václav. Děkuji!
Opravdu. Já a Vendula (jejich dcery) se přestěhujeme do mého studia, tam nám bude stačit. Přesuneme věci, koupíme patrovou postel, všichni se vlezeme.
A Tomáš? zaváhal Václav.
Alena se na něj pustila přímým pohledem.
Syn zůstane s tebou.
Cože se mnou? nervózně se zasmál. To si děláš legraci? Je malý! Potřebuje matku!
V naší zemi mají rodiče rovná práva a povinnosti, Václave, kladla důraz Alena. Jsi otec. Chtěl jsi syna. Žádal jsi, abych ho porodila, pamatuješ?
Chci potomka, chlapce, budu s ním hrát fotbal. A tak hraj. Budu platit výživné, jak zákon přikazuje. Víkendy ho budu vyzvedávat, pokud to bude možné.
To nemůžeš udělat! křičel Václav. Jsi matka! Jaká matka by opustila dítě?
Neopouštím, jen ho vracím jeho pravému otci. V prostorném bytě, blízko školky. Proč bych ho tahala do stísněné místnosti, měnila mu školku, vzbavovala pohodlí? Říkal jsi, že podmínky nejsou dobré. Ať žije v dobrých podmínkách, s tebou a s Júlií. Ať se učí být macechou, když už chceš stavět rodinu.
Mám práci! křičel Václav. Jsem celý den zaneprázdněný! Kdo ho bude vozit do školky? Kdo ho vyzvedne? Kdo ho bude krmit, umývat, ukládat do postele?
Já také pracuji, odpověděla Alena klidně. A jsem zaneprázdněná. Nemám času, ale čtyři roky jsem to zvládala. Teď je tvá řada. Chlapci potřebují mužské výchovy. Vždyť jsi říkal, že ho moc rozmazluju. Vychovávej ho, udělej z něj muže.
Václav si sevřel hlavu a běžel po ložnici.
To je blbost! To je nějaký sen! Júlie nesouhlasí! Má jen dvacet pět let, proč by chtěla cizí dítě!
To jsou tvoje problémy, drahý, skřípala Alena rukama na prsou. Jsi hlava rodiny. Rozhodni se.
Dvojí standardy mě unavily. Chceš nový život vezmi si odpovědnost.
Sbalování trvalo dva dny. Václav se po celou dobu pohyboval jako ponořený do vody, střídavě prosil o soucit, vyhrožoval, volal k svědomí.
Aleno, pomysli, co řeknou lidé! syčel, když Alena balila Venduliny šaty do krabic. Tvoji rodiče, moji rodiče
Ať říkají, co chtějí, zaklepuvala Alena páskou. Mně to je jedno. Nemůžu už dva na jedné mzdě a ve stejném pokoji zvládnout.
Nejtěžší byl hovor s maminkou volala třikrát večer, plakala do sluchátka.
Dcerko, vzpomeň si! Jak můžeš nechat Tomáše otci? On je!
Máma, unaveně odpovídala Alena. Jste ve Zlíně. Co můžete udělat? Přepošlete peníze?
My máme důchody jsou jako kočičí slzy.
Rozhodla jsem: Václav je otec. Ať zůstane otcem i mimo slova.
Den odjezdu Tomáš běhal po bytě, jako by to byla hra. Alena se posadila před něj na kolena, upravila mu kadeř z hlavy. Srdce jí praskalo, chtěla ho chytit, přitisknout k sobě a utéct, kam oko vede. Věděla však, že kdyby teď ztuhla, Václav by jí připevnil nohy na krk a ona by zůstala sama se dvěma dětmi, bez peněz, v kleci, zatímco on by si užíval život.
Synku, řekla do jasných dětských očí. Mamka s Vendulí bude chvíli jinde.
A ty budeš se mnou? zeptal se Tomáš, přitisknutý k bříšku plyšového zajíčka.
Přijdu v sobotu, půjdeme do parku, budeme mít zmrzlinu. Poslouchej otce.
Alena vstala, vzala tašku. Vendula už čekala u dveří s headphones na krku, pochopila a tiše podporovala matku.
Václav stál v chodbě bledý jako zeď.
Opravdu odcházíš? Tak snadno?
Klíče na nočním stolku, odříkala Alena. Seznam léků na lednici, má trochu bolavé krk.
Ve čtvrtek schůzka ve školce, nezapomeň.
A odešla.
První týden po odchodu Václav byl vytržen ze země. Ráno nezačínalo kávou a polibkem Júlie, ale křikem: Tati, mám hlad! Pak honičky po bytě, hledání ponožek, které se vždy ztratily. Ovesná kaše se připálila, mléko uteklo. Tomáš odmítal jíst, plival, chtěl kreslený film.
Jez, řekl jsem! křičel Václav, zpožděný do práce. Tomáš začal brečet. Václav se cítil jako roztrhaný had, sevřel se do opasku, pak ho odložil, hodil chlapci čokoládu, aby zmlkl. Ve školce na něj koukali podivně. Pečovatelka mu stále připomínala:
Tati, proč je v špinavém tričku?
Zapomněl jsi přebal.
Potřebujeme peníze na závěsy.
V práci všechno padalo. Stále byl na telefonu, řešil domácí krizi. Šéf ho už dvakrát svolával k rozhovoru, naznačoval, že osobní život by neměl zasahovat do práce. Večer začínal druhý akt: vyzvednout z školky, běžet do obchodu, uklízet, vařit. Tomáš rozhazoval hračky po podlaze během pěti minut, než je Václav sbíral.
Júlie se objevila třetího dne, vstoupila do bytu a okamžitě si vykroutila nos.
Vítku, měli jsme jít do kina, řekla rozmaruně, neodlékla boty.
Jaké kino, Júlie? seděl na pohovce v jedné ponožené ponožce. Tomáše nikdo nehlídá.
Najmeme chůvu!
Za kolik? Viděla jsi ceny na chůvy? Polovina platu jde na splátky!
Tomáš vběhl do chodby, celý pomalován fixy, a narazil na Júliny kalhoty špinavýma rukama.
Tetičko! Podívej, jsem tygr!
Au! zakřičela Júlie, skákajíc. Co to děláš?! Vítku, sundej ho! To je Dolce, stojí miliony!
Je to dítě! řval Václav. Přestaň se rozčilovat! Pomohla bys víc!
Já? Pomáhat? oči jí vykrystalizovaly. Nejsem chůva! Jsem žena, chci pozornost!
A ty máš tady dým! Tvá bývalá tohle celé připravila!
Moje bývalá, mimochodem, čtyři roky se o to starala, zatímco jsem byl v práci! vybuchl Václav.
Júlie zamrškla, otočila se a odešla s hlasitým zavřením dveří. Už se nevrátila.
Do soboty byl Václav jako stín. Zhubl, porostl strništěm, pod očima černé kruhy. Byt připomínal bitevní pole. Když zaklepal, rozběhl se, zakopával o hračky.
Na prahu stála Alena, vedle ní Vendula.
Mami! Tomáš křičel a vrhl se k ní.
Alena ho zvedla, políbená na obě tváře.
No, ahoj, děti. Jak to jde? Žijete?
Václav se opřel o zdivo, kolena se mu třásla. Díval se na ženu, jako by ji viděl poprvé. Najednou pochopil, jaký titánský úkol nesla všechny ty roky, usmívajíc se a neškodíc. On to nazval sedět doma.
Aleno zakřičel podřimá.
Alena zvedla obočí.
Vezmi ho. Prosím. Nemůžu, nevyhráluji to. Vyhodí mě to z práce. Júlie odešla. Já já
Alena položila Tomáše na podlahu.
Jdi, synku, ukaž Vendule své nové kresby.
Děti běžely do pokoje.
Alena prošla do kuchyně, podívala se na horu neumyté nádobí a na zaschlé krupice na sporáku. Sedla si na stoličku, kde seděla před týdnem.
Nevrátím se sem, Vítku, řekla rovně. Po tom, co jsi udělal, už s tebou nebudu žít.
Do háje s ní, s Júlií! mávl rukou Václav, sedl si naproti a zakryl obličej rukama. Chápu. Byl jsem špatný, všichni jsou špatní. Ale Tomáš nemůže se mnou být. Jsem špatný táta, Aleno
Uč se, řekla tvrdě Alena. Ale vím, že dítě nesmí trpět. Mám proto nabídku.
Václav zvedl hlavu, doufal jako poražený pes.
Jaká? Jsem připraven na cokoliv.
Vezmu Tomáše, zůstanu s dětmi v tomto bytě. Ty se odstěhuješ.
Kam? zmateně se ptal.
Do mého studia. Na těch sedmnáct metrů. Žiješ tam, můžeš sem přijet, jak chceš. Přepíšeš byt na děti rovnoměrně, aby mi byl zárukou, že zítra znovu nevyháníš nás kvůli nové lásce.
Václav otevřel ústa, chtěl protestovat, říct, že je to přepad, že to je i jeho byt ale pak si vzpomněl na ten týden. Na noční pláč, horečku, výstřelky, nekonečný den uživatele. Na prázdný byt a pocit naprosté bezmoci.
Podíval se na Alenu. Nehrála.
Kdyby odmítl, ona se otočí a odejde. On zůstane s touto odpovědností, na kterou není připraven.
Výživné platíš fixně, pokračovala Alena, viděla jeho váhání. Navíc polovinu kurzů a kroužků. Setkávat se se synem můžeš, kdy chceš, nebudu ti bránit. Ale my budeme žít tady. Bez tebe.
Václav mlčel minutu, pak vydechl.
Dobře. Souhlasím.
Alena přikývla.
Sbírej věci, Vítku. Studio je volné. Klíče ti dám hned.
Vstal a šel do ložnice pro kufr. Ztratil vše: rodinu, syna, hrdost. Ale když zapínal zip na tašce, podivně cítil, že to bylo jediné správné rozhodnutí posledních sedmi let.