Muž dostal německého ovčáka jménem Bohouš poté, co měsíc trénoval jako psovod. Pes, už tříletý a dost tvrdohlavý, měl za sebou tři předchozí pány. Nejdřív ho chtěli poslat na služební stanoviště, ale nakonec skončil u nového eléva. Z nějakého důvodu si ho nikdo nechtěl nechat; Bohouš nechtěl moc poslouchat příkazy. Uvažovalo se o tom, že zůstane zavřený jen v kotci a bude venčený jen když bude opravdu potřeba, ale protože já i manžel jsme v rodině měli spoustu zkušených kynologů, rozhodli jsme se, že se o něj postaráme sami.
Zpočátku, když jsme ho krmili, dělali jsme to přes plot pomocí lopaty na sníh tolik jsme se ho báli. Časem se ale srdce psa roztálo. Za rok byl Bohouš k nepoznání. Našemu nejmladšímu synovi tehdy byl rok a půl. Jednou jsme na jaře vyšli na dvorek uklidit staré listí a větve, dcerka byla zrovna ve školce a syna jsme vzali s sebou ven.
Ten den nikdy nezapomenu chlapeček pobíhal po zahradě, mezi ještě mokrými záhony, a Bohouš kousek za ním. Sotva se syn dotkl země a spadl, Bohouš ho jemně popadl za kapuci a zase ho postavil na nohy. Manžel byl vždycky abstinent, ale tenkrát to byla výjimka. Šéf bezpečnosti odcházel do penze, víno teklo proudem a on převzal službu a zůstal, aby šéfa vyprovodil.
Bylo už jedenáct večer, seděla jsem na verandě a snažila se dovolat manželovi, ale marně. Začala jsem mít strach, zdali nepřekročí řeku, nepřepadne do vody a neutopí se v takovém stavu. Už jsem byla úplně zoufalá a chystala se vyběhnout ho hledat, když se najednou otevřela branka vešel Bohouš, zpoza něj se kolébá manžel na vodítku, napůl spící. Bohouš ho vzorně dovedl až na verandu, a když manžel padl na gauč, psisko si sedlo vedle mě a podívalo se na mě pohledem, ve kterém bych přísahala že byla špetka ironie. Dodnes si dělám z manžela legraci, jak ho ten pes k nám domů dopravil.