Dnes si zapisuji do deníku události, které nás v rodině v poslední době potkaly. Moje matka, Ludmila, oslavila před nedávnem šedesáté narozeniny. Má dva dospělé potomky mě a mou sestru, a společně s mým otcem dosud žila v malém dvoupokojovém bytě na pražském sídlišti. Ale přesnější by bylo říct, že tam spíš přežívá vedle něj svého muže ne miluje, spíš ho dlouhé roky jen snáší. Jeho povaha je hrozně složitá, sebestředný a pyšný chlap, s tvrdým a necitelným chováním. Všechno doma musí být tak, jak si on přeje. Když není po jeho, dusno je jisté. Přesto to mamka tolik let vydržela.
Máme ještě mladší sestru, která se jmenuje Vendula. Už dvanáct let je vdaná, její muž Tomáš je slušný chlap. Vzali si hypotéku a je štěstí, že se jim daří splácet. Každou korunu navíc, každou odměnu dávají stranou na splátky. Poctivě oba pracují, stíhají živit děti, platit bydlení a ještě je pěkně obléknout.
Já, Martin, bych řekl, že žiji o něco lépe než sestra. V Praze mám víc bytů, navíc chalupu za městem, kterou si udržuju k víkendovému odpočinku. Nedávno jsem zavolal Vendule a oznámil jí zásadní novinu: Mamka s taťkou se rozvádějí. Mamka to navrhla a už prodali byt. Peníze si rozdělili. S tátou jsme se domluvili, že o něj se postarám já, a o mamku ty. Chvíli bylo ticho a Vendula znejistěla: Prosím tě, kde bude bydlet? Víš, že máme dvoupokoják, dvě děti a žádné místo navíc. Kam ji dám spát? ptala se rozpačitě.
To mám řešit já? Vážně ji chceš nechat někde na ulici? Odmítneš vlastní mámu? přitvrzoval jsem. To se Tomášovi líbit nebude, šeptla trochu provinile. To je tvoje věc, odpověděl jsem a zavěsil.
Já měl jasno jednomu z tátových starých nájemníků jsem neprodloužil smlouvu, a ve volné garsonce bude bydlet on. Ven se nedostane. Vendula přemýšlela, co dál. Nakonec požádala o hypotéku, což bylo až překvapivě lehce schválené. Koupila dvoupokojový byt a napsala ho na sebe. Vklad do začátku použila z peněz, které měla mamka z prodeje starého bytu. Teď je na ní další povinnost stíhat všechny splátky, práci, domácnost i mámu. Tomáš to dodnes neskousl úplně. Často doma chodí nazlobený a říká, že v tomhle věku by se lidé rozvádět neměli. Veškerá tíha pak leží na dětech, prý to není fér.
A já si tak kladu otázku má pravdu? Starost o rodiče opravdu nakonec zůstane na dětech. Chtěl bych tomu rozumět, ale život je složitější, než si leckdo myslí. Naučil jsem se ale jedno i když rodiče vypadají, že mají svůj svět, nakonec jejich rozhodnutí ovlivní všechny kolem nich. A je potřeba si pomáhat, protože v rodině záleží na každém z nás.