Kdo ti dal právo rozkazovat ostatním?!

Dobré zprávy

Minulé léto jel náš syn na prázdniny k babičce do vesnice poblíž Tábora. Byl tím úplně nadšený, už měsíce dopředu si balil kufr a nemohl se dočkat, až vypadne z Prahy na neurčito.

Babička to s ním báječně zvládla. Byla šťastná, že tam má vnuka, věnovala mu všechen čas a skoro všechno mu dovolila prostě nebývalá volnost. Jakmile tam Adam dorazil, pocítil absolutní svobodu a byl šťastný jak blecha. Na návštěvu u babičky se těšil snad celý rok. U nás doma na něj pořád někdo dohlížel. Ale letošní prázdniny byly nakonec úplně jiné, než jaké si představoval.

Totiž jak přijel Adam k babičce, právě dorazila i její druhá dcera, teta Lenka. Ta je pořád někde na cestách po republice kvůli práci a většinu času ani nebývá doma. Je sama, žádný manžel ani děti, takže když má volno, užívá si ho na maximum. Adam o tom moc nevěděl, byl zvyklý, že u babičky je jen ona a děda. Na tetu Lenku byl zvyklý hlavně přes videohovor, naživo se skoro nevídali, a tak pro něj byla taková hodná víla, co vozí dárky a dává bonbóny.

Ale jak si společně několik dnů pobyli pod jednou střechou, teta Lenka začala Adama docela okřikovat vadilo jí, že tříská dveřmi, rozhazuje věci a visí celé hodiny na mobilu. Prostě najednou měl zase nad sebou někoho, kdo mu pořád něco říká. Adam z toho byl pěkně rozmrzelý. Přiběhl za babičkou a postěžoval si: Babi, teta Lenka je fakt protivná! Kdy už zase odjede?

Babička mu vysvětlila, že to není o tom, že by byla zlá, ale že ho prostě jen vychovává po svém. A že by ji měl poslouchat a mít k ní respekt. Ale Adam si to pořád nechtěl nechat vysvětlit. Když mu teta vytkla další věc, už se ozval: Ty tu nejsi šéf! U babičky může říkat, co mám dělat, jenom babička a děda!

Teta Lenka se jen usmála, ale pak mu s klidem vysvětlila, že tady taky bydlí, má úplně stejná práva jako ostatní, a proto do toho může mluvit. Po téhle výměně už se Adam odhodlal, přišel se jí omluvit a od té doby měli klid.

Myslím, že si tenkrát uvědomil, že dovolená neznamená úplnou anarchii, jak si představoval. Vlastně to tam měl úplně jako doma zase ho někdo usměrňoval. Doteď na to s úsměvem vzpomínáme a Lence vždycky říkáme, že by měla chodit domů častěji.

Rate article
Add a comment