Mám dvě děti. Každé dítě mám s jiným manželem, protože život není pohádka, ale spíš taková ta nekonečná česká telenovela, kde se občas zasmějete, občas brečíte do polštáře. Moje prvorozená je dcera naše Hanička. Hanka má teď šestnáct, už si lakovala nehty dřív, než jsem byla vůbec schopná najít pilník. Její táta, můj první manžel, platí alimenty a je s Haničkou v pravidelném kontaktu. I když už se stihl znovu oženit a s novou ženou má další dvě děti, na naši Hanku nezapomíná. Zázrak, že?
No a pak mám pětiletého syna, Kubíka, kterého tolik štěstí nepolíbilo. Před dvěma lety mi druhý manžel vážně onemocněl a tři dny nato zemřel v nemocnici na Motole. Pořád mi to přijde jako ošklivý vtip a občas čekám, že uslyším klíče v zámku a Franta vejde domů s tím svým věčným Ahoj, holka, jak byl den?. Pak mě to přejde a celý den bulím, protože vím, že už tenhle film znovu neuvidím.
V téhle mojí tragikomedii mě podržela nejvíc maminka mého druhého muže, Jaroslava. I když to pro ni bylo snad ještě těžší než pro mě Franta byl totiž její jediný syn. Držely jsme se navzájem nad vodou, vařily si silné kafe a proklínaly celou tuhle situaci. Volaly jsme si skoro každý den a často jsem chodila na návštěvu do jejího paneláku v Krči. Pořád jsme mluvily o Frantovi, jako by byl jen na dovolené.
Jednu dobu jsme si dokonce říkaly, že bychom mohly zkusit bydlet spolu. Ale pak si to Jaroslava rozmyslela, pravděpodobně protože by nesnesla sledovat moji spotřebu kafe a bábovek. Díkybohu, sedm let pod jednou střechou nám stačilo. Vždycky jsme měly parádní vztah, skoro by se dalo říct, že jsme byly kamarádky nebo aspoň v těch lepších dnech, kdy neřešila, že jsem koupila špatné máslo.
Pamatuju si, jak jsem byla těhotná s Kubíkem a Jaroslava na mě najednou vytáhla téma testu otcovství. Prý v televizi (někde mezi Ulicí a Prostřeno!) viděla, jak chudák chlap vychoval cizí dítě, a rozuzlení bylo jak z telenovely. Řekla jsem jí na rovinu, že mi podobné testy přijdou dost trapné.
Jestli chlap pochybuje, jestli je to jeho dítě, ať jde raději dělat víkendového tátu!
Jaroslava kývla, že samozřejmě věří, že je to Frantovo, syn by přece nikdy… Byla jsem si jista, že až se Kubík narodí, hlavní téma bude stejně, jestli podědil Frantovy uši. Ale Jaroslava mlčela.
A takhle letos v létě Jaruš nějak dost onemocněla a začalo se to s ní horšit. Došly jsme k závěru, že by bylo nejrozumnější, kdyby se přestěhovala blíž ke mně, abych na ni mohla dohlédnout. S pomocí jednoho realiťáka jsme začaly shánět paní Jaroslavě byt.
No, a pak přišla další hospitalizace a kvůli papírování jsme potřebovaly úmrtní list Frantova otce. Jaroslava to nezvládla vyřídit a mně zbyla radost hledat dokumenty v jejím bytě na Chodově. Prohrabávala jsem šanony, když vypadl jeden nečekaně zajímavý papír.
A hele, dna test rodičovství! Ukázalo se, že když měl Kubík dva měsíce, nechala si Jaruš tajně udělat test a teprve pak si s klidem oddychla, že je skutečně jeho babička. Tak mě to nadzvedlo, že jsem málem rozlila kafe. Celou dobu mi nedala ani slovo, že nevěřila mému slibu. Nenechala jsem si to pro sebe a okamžitě jí řekla, co jsem našla. Strašně se omlouvala, že byla blbá jak tágo, ale mně to stejně od srdce neodpáralo.
Teď mám dilema nechci jí přestat pomáhat, protože nemá v Praze nikoho, kdo by jí donesl nákup nebo namazal chleba tvarohem. Zároveň cítím, že s důvěrou a srdcem už jsme prostě skončily. Kubíkovi babičku brát nebudu, ale pohoda a srandičky mezi náma? Ty už bohužel zůstaly někde mezi šanonem a kafem v kuchyni.